Socha

Vetknutá do krásy černého mramoru
s pohledem do prázdna skrze čas dýcháš,
poklidně, vzdorně, jen zdánlivě bez vzdoru,
jako bys říkala: „Máš-li moc, přikaž.“

Čí slova by tě však přiměla k pohybu,
tu, na níž mistr sám dláta si zlámal?
Nejspíš již on poznal hořkost tvých příslibů,
plakal a krvácel, když tvar ti dával.

Hrdost, jak diadém, do dály třpytí se,
na křivkách Venuše ozvěna lživá
že bych i srdce tvé mohl si přimyslet,
mrtvý kus kamene… a přec tak živá.