N ě k d e

N ě k d e
(únor 2014 - leden 2015)







I.
___










máme bezslunečno a nastala nám tma
auta která ještě mají světla krájejí tmu
na jednotlivé úseky cesty
kam asi jedou
všichni ti bezejmenní schovaní za reflektory
mrznou jim prsty
mezi řádky
přepadli pumpaře u benzinky
patníky mají svůj účel jasně daný
ale přesto na ně sere pes

měl jsem v hlavě spoustu slov
ale nikdy ti je neřekl




myslíš si že nebe je černé a
doba je temná ale už nedokážeš rozlišit úsměv
od úšklebku a necháváš se vměstnávat do pozic
ve kterých je ti zle











kamarádko z domu smutku
tak dnes
dnes se už oběsíme
šoupni mi sem kousek toho svýho lana
ať se houpeme jako dva nevinní
potřebuji se uklidnit a zpomalit jedu moc rychle
a vždycky v té samé zatáčce se vybourám
potřebuji dnes umřít
alespoň na chvilku
jdeš do toho se mnou?
já vím že jsi chtěla aby to bylo jiné a že sis představovala věci jinak
já taky
máme to tady na zemi stejně špatné
oba dva jednou nohou v hrobě
a tou druhou jen tak šoupeme
iluze
ty z nás dělají nešťastné lidi

neodcházejme ještě

třeba zítra skutečně vyjde nějaké lepší slunce


lidi jako jsme my dva nikdo nechápe
je bolestné dívat se do očí těm
kteří to nechápou
je dobré projít se podél řeky a myslet si na věci
které se nestanou
protože v tu chvíli jsou reálné
nejvíc ze všech

tak nikam nechoďme
nestálo by to za to


strach
v malém světě zdál se být obrovský
neptej se sama sebe
jestli ti to za to stálo
a já ti drahá odpovím
zavři oči a nech mě tě ochutnat
láska je skutečná
láska je opravdová
láska je skutečná


---------------------
večeřel jsem při úplňku a mezi sousty
přemýšlel o tom proč jsem stále nahoře
a ty někde dole pode mnou

vracel jsem se krétou k promlčenému pobřeží
vymýšlel si různé cesty křížem krážem
aby byl návrat ten nejdelší


mezi praskáním hvězd touláním se těžkých mračen
a mou večeří pochopil jsem důležité věci
že už nejsem sám
a že už nejsi sama

a pak se to stalo

vypukla válka bylo to tady byli jsme zpět
vše na co jsem předtím myslel teď nemělo smysl
vše se zhroutilo do jednoho malého bodu
který mě vedl vpřed a nutil mě přežít
říkal
že jednou bude zase dobře
snad

večeřel jsem při východu slunce a mezi sousty
přemýšlel jsem o tom proč mám žít
v depresích těch druhých
když nemusím

šlapou ti po štěstí
nohama ušpiněnýma od slunce
a dávají ti šanci odejít
za cenu kterou si nemůžeš dovolit
a ty místo aby ses trápila kreslíš karamelem kruhy do ticha
a vnášíš do nejasných nocí barevný stín
celý svět se točí pořád tam kam kdysi
pro všechno na světě zůstaň už navždy taková
jaká jsi dnes
osud který sis zvolila je cesta která tě povede
už nemusíš být tak hluboko pod zemí
až se oteplí déšť smyje nánosy prachu
které se tak rády toulají ve všech vzpomínkách
v tom marnivém počasí nemůžeš čekat nic lepšího


--------------------
experimentální poezie říká že motorovou pilou stránky knihy
nikdy nerozřežeš tak přesně jako malou vlaječkou zapíchnutou
těsně mezi řádky
a tam se praví že smát se sám sobě je zdravé a že kdo
se vidí v zrcadle těžko se s ním mluví o něčem jiném
než o něm
je to o osobě v těle
dal bych ti růži na čelo ale nevím kde jsi
chtěl jsem jen tvé tělo ale dala jsi mi duši
nevím proč a nevím kdy
a za co?
tančí mi pták na zábradlí a předvádí se brousí si zuby

nikdy jsem nic nebral jen to co mi sami dali
a ty to víš mozku
tak se snaž
vydrž ještě pár let a odměním se ti věčným tichem

hořela mi ruka a tak jsem se vzpamatoval
to jsem nebyl já kdo stál na vedení vysokého napětí
to jsem nebyl já kdo procházel zdí a viděl své sousedy
nemiloval jsem se s čokoládou
nepraskal jsem jako křupky na slunci
nebrodil jsem se tunami těžkého sněhu
nepršelo
ona je taky taková lví srdce jako já jsem šroubovák

jsem za zdí a nemůžu ven ona je za zdí a nechce jít ven

jsme opravdu tak moc spolu že spolu nejsme
tak dlouho
já jsem čekal tak dlouho a ty jsi vůbec nepřišla
byli tam ti draci a ty jsi nepřišla
ušil jsem ti ze vzpomínek na budoucnost věčný erb
a dal ti ho v nepřítomnosti za sebe
a miloval tě
ale proč?

kam se ztratila večeře a kam se poděly naděje zítřků
protože to tak nechtěli
nebo protože jsme my nechtěli?
ano my jsme se měli rádi a tak to už zůstane
někde tam vzadu za námi
když uháníme vpřed
každý sám za sebe
mohli jsme
ale nenalezli tu cestu
která je dost široká pro nás pro oba



já bych se přizpůsobil
protože tě mám pořád rád



jsme děti tiché ulice a mučíme se hlukem prázdných lidí
moc věcí najednou znamená tlouct se do prsou a vykřičet ze sebe bolest
znatelnou v běžném životě jen v náznacích
utíkat od míst kde se zastavil čas
vracet se se sklopenou hlavou
trýznit se a doufat
že až ráno zase vyjde slunce
bude to tentokrát už napořád
tiché vlasy padají mi do očí
a češu se češu se poctivě den co den
ale je mě míň
asi už umírám
experimentální poezie říká
že se nic neříká

no a pak jsem se vzbudil

dívali se na mě a ptali se mě jak mi je
a já nebyl schopný slova vůbec nic jsem necítil
a oni se nade mnou skláněli a ptali se mě jak mi je
zkuste si to představit

ale pak se už udělalo dobře a přestalo to se mnou houpat
jako bych byl na lodi
ale ta černá tma v mé hlavě pořád zůstávala
bylo to na dlouho tak jsem to zkrátil
přestal být avantgardním pacientem a stal se
normálním člověkem
každému toho léčba slovem jistá jest
no a teď jsem zdravý a můžu pást motýly a nic mi už nechybí
tak to chtěli
tak to je

ich bin ein Berliner

pak to přišlo
zatáhlo se nebe a stromy tančily v rytmu tlakových vln
a pak se bortily do sebe uhelnatěly a plakaly ale hned
letěly kamsi po větru
do neznáma
umřela touha stát se součástí světa
už budu jen sám za sebe jako ty jsi sama sebou

a až skončí válka
vyhrabu se z pod země a vpadnu ti do očí
jestli přežijeme
když se to stalo upadl jsem do stavu
kdy se věci jeví jasnějšími než ve skutečnosti jsou
byl tam zelený pult
a u něj dvě stoličky

šel jsem pryč

na lásku je vždy dost času
tichost času je tak děsivá
on jde
a někdy běží
experimentální poezie říká
že čas je pouhý dojem ze změn
které jsou kolem nás








II.
___










vzal jsem do ruky střep ze skla
a podřezal jsem stromy
padaly jeden po druhém přesně tak
jak jsem jim ťal žíly
a mrtvé hleděly ke mně smutným zrakem
a já se díval jinam
vím to
protože jsem tam stál
mnul jsem mrtvé dívce chladné ruce a třásl s ní
byla tak chladná
nikdy mě nechtěla

odešli jsme spolu do zahrady

rostou tady ptáci a množí se tu sasanky
na dně korálových parků všech zahrad stojí množný strom
ten který nás hlídá
a třepetá listím na pozdrav
je tak krásný že ano?

už se ničeho nebojím když jsem teď tady
ani starého černého křídla
které vrže když po něm šlapou
staré domy vůbec mají zvláštní duši
jsou naplněny tichem
které je po léta provází

ty zahrady kam nepatřím se staly mořem
tak si tam plavou voda ve vodě a mě napadá
že už nemám co říct ani tobě
ty kterou jsem držel za ruku
každou noc před usnutím

je mi moc zima a dalo by se říct že už melu z posledního
naplňuješ moje včelí máky nepatrným světlem
a dáváš mi svobodu
nechtěl jsem být dlouhý
neumím být stručný

třemi sty slovy říkám miluji tě
a třemi sty slovy tě nenávidím

zahrady plavou ve svých třešních
věděla jsi to?

vlasy ty už mám tak dlouhé že mi padají na zem
a vlní se
jsem v nich utajený
vím že mi nevěříš a že si přeješ abych nevěřil já tobě
ale já vím
já jsem tam byl tak všechno vím
v japonských zahradách se tváří lidé mile
a kapři koi mluví s hosty o provázcích času
já tam chci taky
být součástí skleněného japonského toku času
běží a přesto stojí
jsem poezie a vracím se na místa kde mi bylo hezky
abych mohl utíkat domů nezavírat oči před deštěm a
mít rád
slunce


-----------------

písničkou se stáváš
industriální divadlo
fosfor na madlech trampolín
nech se nadechnout a vyprávěj to všechno ještě jednou
jak to bylo
a nezbylo ti údajně nic co jsi měla
je to pravda?
už je po všem prostě to skončilo
rozbili nám naše zdi a my se uviděli
jací jsme
a jací nejsme
utekli jsme od sebe navždy
ano?
žádný astronaut z nebe na zem nespadl
ale já tam poletím
do vesmíru už ne pod hladinu moře
už ne jinam a tam
se ztratím v kosmu se rozteču do množin času
který jsem ti dal
tak si ho nech bude s tebou
když já už nemůžu














pak jsem se vzbudil a bylo to doopravdy
co jsem byl vzhůru
snad poprvé v životě vzhůru a šťastný
že je tomu tak








III.
___










stříhám proužky papíru a skládám je na sebe v dobré víře že tak oživím stromy
papouškuju fráze opakuji denní rituály pro pocit že mám své místo tady na zemi

TY

kouříš moc cigaret a moc toho v sobě dusíš a děláš že vše je tak jak má být ale není
a všichni kolem tebe to vědí a nikdo ti to neřekne protože se tě bojí

zemřel jsi a zanechal za sebou hvězdný prach, slova, a kávu, kterou za tebe nikdo nedopije
inspiroval jsi k odletu na měsíc a vlaješ ve všech oceánech světa
který ti patřil
shořel jsi na popel protože jsi chtěl žít
už napořád ztracený v časech které se nevrátí se plouží a tiše našlapuje
pak křičí a nikdy nemá dost vrátil se přestože nikomu nechyběl
v dětství mi to nepřišlo ale mládí je veliká škoda
a psali to mnozí
když je plýtváno na mladých
a když nastala noc
umřel den
vstal jsem ze svého hrobu
kterým byly mé zásady
a odešel za sluncem
tam někde za hory

a bylo tam
jen podivně studilo
bylo modré
tak modré že nebe vedle něj bledlo závistí
tak jsem si řekl
že jsem asi
moc daleko
ten podivín bez cukru který tě viděl to jsem byl já










já jsem objevil....vesmír

považte

a zjistil

že ve vesmíru jsou.................

hvězdy


----------------


slyším kvést oblaka jak nade mnou hnije růstový potenciál
já se tak slyším až mě z toho bolí vlasy
je to v suchu má milá odejdi a já odejdu taky

myslel jsem že jsem se probudil ze špatného snu
a v tom snu jsem se potil hrůzou a běžel jsem k tobě
a byl plný nadšení i strachu
a když jsem se probral zjistil jsem
že vůbec neexistuješ
že jsi byla jen v mé hlavě a tak jsem se rozhodl
spálit všechny ty dopisy a společné fotografie
které jsem si jen vysnil
zapomenout tvou tvář a nepoznamenat si nikde tvé číslo
přestat se ptát proč jsi
a začít si odpovídat

možná to vypadá že jsem se zbláznil
ale já jsem se zrovna dostal ven
chtěl jsem se upoutat na lůžko a myslet na to
že nejsem sám a že vše co dělám dělám pro ni
pro tu která ale není a jestli někde možná je
není vůbec se mnou
zapomněl jsem jak vypadá ale nemůžu zapomenout na to
že je

a ani v nejčernějších představách nedokázal bych si vysnít
tak hrozný den jaký mě potkal v posledních týdnech
vypadalo to navždy a vypadalo to skutečně
ale ty nejsi skutečná a já nejsem ten pravý
který má umírat na smrtelné posteli po tvém boku
já jsem jen já
a ty jsi bohužel ty
odcházíš z mé hlavy a nadobro
všichni o tom už ví
a já jsem ten poslední

a kdyby ses přeci jen vrátila
já už tady nebudu protože
ten správný čas už nastal
a já si ho nechal ujít

dobře že tak
protože s vínem se nemluví

v opuštěných domech v opuštěných městech
pod opuštěným vesmírem
to ticho
nikdy nebude takové
jaké si ho představujem
ale je
a léči


ukradený stůl se vzácnostmi a nebe plné letadel
žahavých chapadel
křiku a bolesti
protože jsem jeden z nás a toužím být sám
naděje umírá poslední
pro lepší dny se zase rozední
tak daleko a tak blízko
tak moc a tak málo
udělej to pro sebe a uděláš to pro ostatní

teď
je ten čas




teď už víš že když umřeš narodíš se a umřeš
a narodíš se a umřeš



tak dlouhý je ten vlas
ta niť která tě vede
odnikud nikam

Bůh sestoupil mezi nás
a zemřel aby se dostal do nebe


--------------------

rozevřela se jako lotosový květ a nechala mě na její kůži tiše
psát svým tělem těch pár zpronevěřených tichých vět
sténat a dýchat jako parník či pes a mnou projíždělo
metro i s pomeranči ty namyšlenej vole plný prožitků
které jsi ani nezažil

ó ty moje malá blbá konvičko na čaj kdy už se kurva rozbiješ
už mě nebaví vařit si v tobě čas a vzpomínat na sliby
které se staly našim oltářem
dej na mně a zaklepej na dveře budou tam stát tři stroje
jeden bude tichý ale bude z něj téct olej
ten třetí bude poruchový ale nejkrásnější
a ten prostřední tam nebude
už se nevyrábí
pliveš na mě oheň?
můžeš
ale já nemám příliš mnoho fantomů abych
se kroutil v pěstním souboji s pístními kroužky
nevracím se na místa kde se pere realita s fotografií
nebudu


si

už

stěžovat



to se stalo včera
když odplouvaly mraky a odhalily nám
že nebe mezitím přestalo existovat
jen ty debilní tovární komíny jsou tam pořád
vlaječky příslibů budoucích časů
a taky pár vraků zrezivělých vraků
a vše co jsme tady měli
to se stalo včera

ale dnes
už se nestalo vůbec nic a proto bylo tak dobře
stromy hořely životem a kyslík poháněn slunečním větrem
líbal meluzínu tak nějak to bylo
parníky ve vyschlém korytu řeky tiše sténaly
jako když se láme plechová hora
bolelo je to?


neptám se jen pátrám
stál na nábřeží i člověk kterému nebylo vidět do tváře
a blýskalo se na lepší časy
s ním nebo bez něj
to už je jedno jak




v pátek se stala ta věc
že se znovu otevřely brány a mohli jsme tedy jít
ač nebe pořád zatažené
vyhřezly z něj paprsky slunce
a to nám dalo onen pocit
že bude líp
bylo?

po letech
v láhvi od chlastu pluje si loď
mrtvá svou posádkou avšak bezkonkurenčně živá
našimi představami
a unáší ji vítr kamsi do dáli
až na dno té láhve
až na dno všech sil

tak naschledanou v zahradách

bože