S depresí na klíně

Nejsou slova, která bych použil,
abych psanou podobu pocitů vytvořil.
Strašně mě tíží, chci si od nich ulevit,
ale vážně nevím, která slova vyslovit.

Necítím nic, přitom od všeho kapku,
dýchám, ale kolem krku mám oprátku.
Ani sny už nepřichází,
jen v zádech mě trochu mrazí.
Kolem jen tma, v ní cizí stíny,
proč zrovna já musím být jiný?

Ptal jsem se cizích, ptal jsem se všech,
je to pro mě dar, nebo mám prostě pech?
Nevím jak nohama pohnout, přitom stále jdu,
vedený v okovech, na popravu.


Sedím sám v černém pokoji,
jen tělo ničím ďáblovými nápoji.
Naproti v křesle sedí smutek,
hovořím s nimi, místo abych utek.

A na klíně, sedí mi deprese,
prý mě zase z reality unese.
A já nemám sílu na vzpouru,
tak mlčky hostím tu couru.