Sok

Stál naproti mně ve větru
A byl bych ho bil jako žito
Snad jen ten úsměv idiota
A díra vpředu na svetru
Ty způsobily - že mi ho až bylo líto

Stál naproti mně jako pes
A zamazanej od stěstí jak prase
Jak krad ho tenkrát když mě opouštělo
Já věděl brzy brzy – ještě dnes
Za clonou slzí odpustím mu zase

Stál tam tak sám ve vytahanejch gatích
A byl mým sokem byl mi proti srsti
Ale ten zvláštní úsměv lůzra
Ten byl jak kámen zavěšenej na opratích
Tím měl mě v šachu měl mě v hrsti

Já byl zas bezmocný jak slepá nábojnice
Jak škudlil rochnící se v málu
Jak facka za rohem jak uplacená šmíra
Byl jsem jak vysypaný drobky z prázdný prkenice
Jak řídký plivanec na mastné louži žalu