Vlk

Narodil jsem se v zajetí,
do světa a jeho divného pojetí.
Vlk, kterého snažili se zbavit instinktů,
pod tíhou nařízení a sladkých pudinků.

Za čtyřicet hodin týdně,
chodila do mě rejpat tchýně,
A za ty zbylé drobky,
jsem si mohl koupit - jedny módní polobotky.

Hodili mi kostičku na hraní,
abych nepoznal, že tady něco pěkně zavání.
Když jednou potkala mě matka příroda,
nevěřila, co je ze mě za vola.

Odvedla do hor ke studánce,
abych v odraze viděl toho ztroskotance.
Zul jsem si tam tehdy ty krásné módní botky,
a v tom někdo přestal tesat moje jméno do té známé hrobky.

Instinkty se vrátili a já v nozdrách cítil chladný vánek,
který tiše šeptal – tys byl ale Janek.
Rozběhl jsem se nahý do lesa,
nečekajíc, až mi někdo zatleská.

Teď v klidu - z vrchu skály,
pozoruju důchodový pilíře, který jak papír vzplály.
Dívám se na ty směšný lovce, jak pokládají svoje pasti,
zatím co lidi v obýváku – na důkaz svobody klíčema zase chrastí.

Si zase vlk samotář,
ráno mi do ucha tiše zašeptáš.
Ten co žije ze dne na den,
ten co opět pije živý pramen.