Sto-letí

A letíme dál, ač starší dnem,
letíme  dál, dnem i snem,
stále jen vpřed a nikdy zpět,
takovej holt je ten náš svět,

Letíme vdál až do neznáma,
čeká tam na nás Paní Máma,
a ptajíc kde se touláme,
ta hůl nad námi neláme,

V náruči přijme každého,
přec i chudáka bídného,
a deku z trávy dá nám,
květinky na ni, dámám,

Zbytečný bude dnešní shon,
ty naše ustarané tváře,
až odbije na věži zvon,
vše zalije ta bílá záře,

Vše upadne do zapomění,
řekněme zhruba za sto lét,
pro lidi však smutné není,
vždyť všechno musí přebolet,

Pamatovat si však musí,
že všechno jednou končívá,
a když už se žíti pokusí,
zvykat si, že to bolívá

Kdo včera v hlavě byl,
zítra už býti nemusí,
a kdo se žalem unavil,
se dneškem již nedusí.