Pravá umělotina

Já chci taky něco vymyslet, ale moc mi to jen tak nejde,

musím si na to dát omamný nápoj a to co do mě vejde.

Pak hudba v uších zní, mé tvůrčí schopnosti brzdí,

oko vede ruce zle, můj výkon na papír przní.

Ale k věci:

Jsem rád, že ještě existuje láska, i kdyby byla umělá,

jsem rád, že ještě žijem v míru, i když mají děla,

ti co se tak rádi chlubí sílou a překypuje z nich síra.

Někdy jsem ale nucen přemýšlet,

nad minulostí mou zlou přehršle.

Ano, chyb jak máku, nevidím si na nos,

zaleknut prvotním kontaktem chodil jak boss.

Někdy svou vztahovačností schován v koutě,

nejraději v ten moment bych seděl v boudě.

Jak pes schovaný před deštěm, anebo páníčkem,

co mlátí ho rukou, holí, bez slitování. Blbečkem.

Ale už radši končím, protože se zdá, že je to na sílu,

a dá se očekávat smích, znechucení a na oplátku nějaká ta síra.

Vymyslím poslední verš, nad kterým moc nepřemýšlím,

tobě, jenž ti báseň právem patří, stejně se nezalíbím.