v den posledního šelestu křídel
přišla smrt oblečená v bílé
jak studený vítr za letní noci
začal počítat svůj dech
průhledná krůpěj ranní rosy
v slzu se promění a cosi
mu sjíždí dolů po zádech
údiv, strach, mráz či běs?
v den posledního zpěvu ptáků
nadechnutí vůně vlčích máků
doteku pavučiny na tváři
slunce mu cestu prozáří
smrt zlehka v rámci elegance
bere život do své moci
spolu pak ve víru tance
s životem jeho se točí
Úžasně popsaná poslední cesta....takhle se v budoucnu není čeho bát...ráda tančím :-)
14.02.2015 08:22:07 | Martinecka23
děkuju :) původně jsem tam měla ještě dovětek, že smrtí ne vždy vše končí, ale nějak jsem ho tam prostě nedokázala zpracovat :))
14.02.2015 09:48:38 | Amelie M.
Na křídla už jsem za dva roky svého pobytu na Literu dost přecitlivělý - ovšem tím rýmem jsi mi dala šanci je vzít opět jednou na miloST ;-)) A má to atmosféru :-)
14.02.2015 00:52:05 | Amonasr
počkej, křídla jsou tak profláklý jooo? :)) no vidíš.. a at přemýšlím, jak přemýšlím, mám pocit, že u mě v dílkách se moc neobjevují, musím to změnit! :D díky za návštěvu, těší mě, že se ti líbí :-)
14.02.2015 09:49:35 | Amelie M.
Vždyť jsem Ti dal ST, nejsou křídla jako křídla :-D Ale počkej, až tu budeš o něco dýl, jak už z těch všemožných utrhaných a polámaných křídel budeš mít občas mžitky před očima ;-)) Ale vnuklo mi to aspoň ráno inspiraci a jdu ji sem zavěsit - na sebe to však prosím nevztahuj, sem tam nějaké to povedené křidélko přijde k duhu i mně... :-)
14.02.2015 11:28:40 | Amonasr