Obrazy na konci světa

Obrazy na konci světa

Stojím na konci světa na srázu,
před sebou mám mnoho obrazů,
které cizí malíř tady zanechal
a mnohé mají zdá se poškozený rám.

Na jednom z obrazů je západ slunce.
Malíř musel míti šikovné ruce,
protože tak věrohodně to vše zachytit,
k tomu nestačí mít jenom cit.

Ze druhého jde záře rudá,
v popředí se směje duha
uprostřed obrazu kytka uvadá
a pozadí je už jen černočerná tma.

Na jiném je zas vyobrazen
nějaký člověk, řek bych blázen,
jež kouká ze strmého srázu dolů
a ve tvářích má výraz bolu.

Ach můj bože! Vždyť jsem to já sám!
Myslím, že jsem odhodlán!
Kořaličky když tak ještě lok,
pak už jen jeden krok a jeden skok…

Jsem připraven, nebo nejsem?
Vždyť nic přece nemyslím ve zlém.
Svět je krutý, svět je zlý!
Nikdy nesplní se moje sny!

Dělám krok a už necítím zem.
Jsem nebezpečně nakloněn!
Nic teď už nezabrání pádu.
Opadá ze mě oblak strachu.

Za letu si ještě maluji vlastní svět,
ve kterém žít by bylo med.
Byl by s velkou láskou nakreslen
a vířil by barvami jasnými jak den.

Třesk, plesk. Pak náhlé světlo.
Mé tělo prudce vzhůru vzlétlo.
Najednou je jasný den
a já stal se barevným motýlem.

Lítám si z kytky na kytku
a večer pod listem v příbytku
si vybavuji svůj minulý život.
A vůbec nic mi není líto.