Co mi zas našeptal vítr...

S posledním (ne)zimním dnem

jdu mou oblíbenou cestou.

Život se zdá být pouhým snem.

Myslím, že zapomenou.

Do papíru bezmocně ryju,

až z něj teče krev.

Něco chtít napsat plánuju,

ale slyším jen řev.

Něco vědět, cítit, sama chtít,

z toho už ale bolí uši a zrak,

marně mávám, chce se zas opít.

Škrtám a zas pročítám,

má to vůbec smysl?

Slova krásná jsou ty tam.