Jaro dnes a včera

Jenom puklá skála

dá  třikrát pokyn duším zmařeným

těmi

co dýchají na hřbety

tahounům utracených dní.

 

Vy nevíte smutky mé

o krocích živých a neživých

kdy ruce mrazem prokřehlé

rozhalí šaty sametu.

 

Tvou lásku nabodnu

na kopí svého těla

jenom tak jemně

aby si zavrněla

a otevřela oči

do očí mých.

 

Tvou lásku napnu na strunu

lehce

aby hrála tóny tichých výkřiků.

 

Písně dlaní nahrnu

do rtů tvých a mých.

 

  Ono je stejně jedno, kam osud zanese mé sny. Čas roztrhá těla na kusy a nechá pohltit červy obrazy zavřených očí, aby mysl poznala, že ani tma není marná. Jen písně chvíli budou ještě znít.