.......

Šli dva velcí přátelé;
výškou jeden chlap jak hora,
druhý na něj koukal zdola,
avšak rovni byli si,
vraceli se do své rodné,
krásné a milované vsi.

A jak tak šli vedle sebe,
povídá obr trpaslíkovi:
„Brachu, hele,
tihle jsou tu asi noví,
půjdeme je pozdravit.“

Byli to dva člověkové,
navlas stejní jak dvě vejce,
Avšak… trochu jiní přece;
jeden říkal věty strohé,
druhý se na svět smál.

A jak se tak smál,
každého mile uvítal;
jitro nové, slunce, ptáky,
trpaslíka s obrem
i tři letní eskymáky.

A že byl milý ke každému,
každý jej měl rád,
však bratrovi vražednému,
co úsměvy jen krad´,
vyhýbali se zdaleka. (popř. chtěli se radši vyhýbat.)

Byl to zloduch, chuligán,
snad proto také pořád sám,
smál se skřítkům pro výšku,
na obra si však netroufal,
to šel raděj rychle dál.

A ti dva bratři,
jedli za tři,
jeden slušný jak se patří,
druhý pyšný pán,
namyšlený chuligán,
zůstali v tom krásném městě.

Když pak zloděj úsměvů
poznal milou paní,
chtěl si ji vzít za ženu,
neměl ale zdání,
že nemá tráda nevěru.

A že byla laskavá a vychovaná dost,
lépe se jí jevil druhý host,
a jak to tak bývá,
když srdce pobolívá,
hlupák zmoudřel trochu přec
a udělal správnou věc;
omluvil se trpaslíkům.

A náš smíšek hrdina
měl svatbu s krásnou paní,
přišel bratr i celá rodina,
a když započala hostina,
eskymáci nechyběli na ní.
Nastal konec pohádky
a všechno dobře dopadlo,
když v dobré zvrátilo se zlo.

Věnováno Adélce G. :)