Zahozená křídla

Strašný výkřik hrůzy zazněl nocí z dáli
Jeho ozvěna se nočním tichem točila
Roztřesené ruce kliďasů se křižovaly
Já tomu nevěřil a přece - přece skočila
A bylo strašné slyšet lidským uchem
Vzdech její na posledním letu vzduchem

A pak ticho – po něm rozrušené hlasy
Zasáhla mě těžká zdrcující nicota
Svoji krásnou ušlechtilou hlavu rozbila si
Pádem na studenou dlažbu života
Záře měsíce se nad tou scénou třásla
A já viděl – na obloze jedna hvězda zhasla

Jak je možné že to právě ona byla
Která vzduch a výšku za svůj živel brala
Proč svá křídla náhle zahodila
Když před skokem na římse tam stála
Naše láska krásná tolik roků
Tam na římse rozhodnuta k skoku

Už ji neuvidím jak svou hlavu zvedá
Úsměvem mi vlévá sílu do očí
Už je pozdě nic se vrátit nedá
Už jen můžu v prstech posunovat klokočí
S poznáním že čekat – to se nevyplácí
Protože svá křídla – ta i láska ztrácí