Žil

Mluvil
Šeptal
Svými dokonalými rty
Pokrytými nejsilnějším z jedů
Chrlil tiché kapky po tisících
A zasypával mě krásou nehynoucích
Růží ve věčné záři nekonečných hlubin
Modravých jezer ze skrytých zákoutí Himalájí
Vystupujících ze srdce halící mlhy
A k jejich nebetrhajícím vrcholům

Dotýkal se
Hladil
Kovovými špičkami nehtů drásal mou duši
Zas a znova
Pronášejíc ta fantazie slova
O místech kde srdce válečníků jsou čistá
Kde smrt není jistá
Necitelně tavil okovy přípustnosti
Otevřel brány vlastní zlosti
Procházel se střepy mnohých zrcadel
A zahradami ohně a ledu
V jejich úchvatných víkendových náladách
Pak tiše plách
Před událostmi a jejich sledem
Nenávidíc blednoucí hvězdy a zářící nebe
Smývající kontrasty jednotlivých stébel trav
Oblečených v smuteční háv
Kterému chybí pohřby
Ty neveselé slavnosti smrti
A můz kvapem utíkajících
Ze zkumavek žárlivých badatelů
Obklopených mlhou zákonitě daných vzorců
Utečenců z kreativních dvorců
Neberoucí zajatce rozpolcenosti
Strachu, tísně pevnosti

Zpíval
Pěl
Labutí písně dávno zapomenutých bohů
Kajícně se klanící jejich majestátu
Neviděn se smál své ironii
K hlavám městských států
Rozdělených na čtvrti, bloky, domy, byty
A dopravní zóny doutnajících nadějí
Neuhašených divokým přílivem
Modlil se k pokrouceným kamenům
Vysvěcených opilými knězi
Z nedostatku víry v neexistenci materie a konzumu
Odedávna kazících tradice Vánoc

Žil
Neunikl