O23 IV.

14:09

zdávají se ti vůbec sny?
cítím se tak malý když už jsem tak daleko

ale tam nahoře kde žiješ se nic neděje
protože máš všechno pod sebou


v těch květináčích
se válej vajgly
chci uvěřit
že jsme ty cigarety
vykouřili spolu

víš, zlato
už nemáme dny
který nás držely pohromadě
protože
teď máme noci
který drží pohromadě
naše sny

je snadné být velkým
mezi malými
a vůbec

co budeme večeřet?

večer
po celém pitomém dnu s tebou
se z mého bytu
stal trojrozměrný kosočtverec
a v rovnicích o dvou neznámých
se přestal řešit výsledek

postele plné vakua a
nahá prostěradla

podlaha z jehlic a
stěny z okovů

dvě stejné reality
a přesto v sobě zápasíme
pro jednu kterou chceme mít jen pro sebe
a pak to ticho
to je tady taky
nehmotné jako ty
když v tobě jezdím
abych se měl dobře
tak už odejdeš, ano?
vaku plný slz a zloby
jsi jablko z kyseliny
a tvé sliny pachuť rtuti
už se nemilujem
na moři
do kterého se žádné zaoceánské koráby nevnoří
šeptají si ti dva mořští koníci
co dospěli ke svému dnu
už jen tiše odrážejí zbytky světla
z měsíčního měsíce
na černočerném nebi
posetém milióny hvězdných hvězd
nahlížejících svým chladným světlem
do tichého ticha
modré noci
naplněné šumem papírových vln
na pobřežích z origami
u sádrokartonových měst
každý život nabízí volbu
vybereš si z nekonečně mnoho cest



a pak jen jdeš
proplouváš




zbytečně se omlouváš





dusíš se





ale žiješ






a proto to děláš






jako každý







před tebou







a po tobě taky









mořský koník, racek, lodě, vítr, slunce








mraky