sám v tokyu

sám v tokyu


sám v tichu velkoměsta
rozložen na tisíc "chci tohle a musím zkusit támhleto"
a jedno nebo dvě malé "nesmí mě vidět, nesmí vědět, že jsem tady"
obcházím domy pěkně jeden po druhém
ale nikdo v nich není
je to snad známka toho
že jsme všichni prázdní?
na triku si nesu nesčetněkrát propíranou kauzu
namazání chleba marmeládou když měla být nutella
já vím já to vím
nemusíš se mi denně připomínat
i pod stínem velkých cizích baráků bývá horko
já o tom vím
ne každá dlažební kostka byla potencionálním gestem revoluce
už když z nich dělali ulice
chtěl bych zvládat to co ty
upřímně se hlásím k tomu že mi to tam chybí
stojaté vody nicnedělání a čekání
na prázdné sliby upachtěných ježíšů
myslíš že jsem teď sám v tichu velkoměsta
ale já jen přemýšlím
co ty víš co si lidi můžou myslet
v autech jezdí jen sem a tam
a nikdy ne dokola
už nejsme děti
už nevidíme cestu
vidíme jen cíl
vidím jen chleba s marmeládou
proto toužím po nutelle
je chutná
nedostupná
je nutné to zabalit dřív
bylo to tak nutné?






už nezáleží na tom kolik toho ze sebe dostanu
kolik věží přerostu a jak dosáhnu pevné země
houpu se na oprátce mám tě před očima a vím
že jsi stála za mnou kdykoliv jsem to potřeboval
hranice mezi našimi světy jsou pevně dané
a přesto tě tak moc neznám ačkoliv vedle tebe usínám
jsi mi cizí když se na tebe dívám
jako matka cizího dítěte až jednou vstanu a vrátím se v čase
zpět do dimenze kde vítr byl svěží a tráva zelenější a kouřit ještě nebolelo

prozatím čekám na milosrdnou kulku do hlavy
na injekci se smrtící dávkou nanonálože
na dobro ukryté ve zlu
pátrám po lásce ve tvých očích ale vidím jen tmu
bojuju za svobodu naši televize každý pátek je malý svátek
a každé pondělí mě bolí hlava
světla jsou jedno velké slunce na noční modré obloze
pozorují nás z černého auta jsou to ti kteří zabili našeho psa
a pověsili naše děti na prádelní šnůru
bylo to jako tehdy
když jsme ještě všechno chtěli
a neměli nic
já ti to věřím
vím kým jsem opravdu mi věří
že to vím

nerozhodujeme
o ničem

podržím ti vlasy když ti bude špatně
vydej se ze sebe všechno to musí ven
ve vesmíru už kolabují planety za chvíli příjde řada na hvězdy
bude tma neuvidíme se už se nepoznáme
nevím jak tě v křiku těch strádajícíh uslyším
budeš ještě pít mou vodu nebo se na to už vysereš taky
a začneš pátrat na vlastní pěst po slunci
protože pak budeme muset hledat světlo ve tmě
světlo které už nikdy nebude
budeme hledat něco co už nikdy nebudeme mít
protože jsme to měli
protože jsme to měli protože jsme to měli víš to dobře

jsme na tom steně tak co si stěžuješ
všichni jsou na tom stejně
zabili velkého černého psa protože rušil noční klid
nechali jeho klec prázdnou a jeho misku s vodou
napadl čas
jako všechno
už se mi nechce vůbec se mi nechce žít

až metro zhasne poslední lampy napiju se s tebou naposled