Klauni

I.

víš je mi to hloupé
ale jinak to říct nesmím
jsi mi daleko když stojíme kousek vedle sebe
jsem na tom stejně jako ty jen to neumím říct
tak to má být
nedá se svítit člověk žije jen jednou
dvakrát za život
a potom odchází
chtěl bych si posvítit na ty tvé hory
a věřit že než zemřu zapomeneš na to
že jsem to byl já
kdo tě toužil unést a vplést se ti do vlasů
jsme nejlepší
věřím tomu už
protože tady prostě nikdo jiný nezůstal
neumím
je mi jedno jak se na mě dívají ale není mi to jedno
chtěl bych lepší okna pro lepší svět a
mít kam odcházet bez příkras tak nějak to skloubit se životem
ty všechny paranoidní dny bez deky
nemůžu se schovávat
musím se léčit a dostat ze sebe
FREDDYHO KRUGERA MÁM HO V KRVI HNIJE VE MNĚ UŽ ČTYŘICET LET
máš to v hlavě moc pěkně poskládané
viděl jsem všechno viděl jsem skrze průhledné oči mých blízkých
a věřil v konečnou spásu a jezera beze dna
moře je větší než básníci tam nikde
roste stromům pokrývka hlavy rychleji
vidím sám sebe bez rozlišovacích schopností
mezičas ve volání krizových průduchů
ve skrýši
mimo svět
brzdi kámo na to ještě nejsme stavění
osiřelé domovy bez dětí nenasytíš svým smutným pohledem
rolety které nemají před čím stínit slunce je jen iluze
dny jsou pouhým časem
hořká slast v bahně velkoměsta nutí být znovu a znovu
připraven na další dočasnou smrt
historky v televizích umějí přesvědčit že můžeme žít taky
můžeme žít dobře a bezbolestně protože nás se to
co se děje netýká
dokud se nás nedotkne studený prst osudu
umíráme protože se rodíme není důvod věřit
že to co víme bude někomu prospěšné
čekáme jen na den
který přinese víc než jsme ochotní unést
mezi pauzami na oddech se provrtáváme do jádra věci
všechny problémy co se na nás valí jsou jenom jako
nic není skutečné ani chleba ani rosol v hlavě
je to jenom jako
nemůžu neustále čekat na odpovědi které nehledám
nemůžu být neustál nervózní
nemůžu věřit když nechci být pokorný
chci být za záclonou těch druhých a děsit jejich tváře
tentokrát chci být ten druhý já osobně

namaluju si na obličej cizí tvář a budu dělat že jsem někdo jiný
půjdu do prodejny s nábytkem a usednu za stůl který mi nepatří
budu vyžadovat dobrý oběd a stanu se zpupným zkurvysynem kterého si moje matka přála mít
ne nevím proč chci vylézt ze sebe a stát se člověkem
nevím proč to chci
nevím proč jsem
a proč jsem byl
každý chce někoho
každý to chce jsou lidé kteří se chtějí každý chce být někým
všechny roky mého života jsem prožil tak jako bych se vůbec neznal
vůbec jsem nežil jen jsem se sledoval měl jsem vždy málo času
a kradl ho ostatním dostal jsem se na šikmou plochu zasvětil svůj život
čekáním na lepší život ale ten se už rozplynul v mezidobí
rozpustil se v omáčce z očekávání a beznaděje
kterou jsem zasel
když jsem byl ještě fit

ať mi neříká že nezáleží na tom jestli
zemře nebo ne
do mých uší se nevlezeš tak neposlouchej
nesmíš se smířit s kamenem který tě táhne dolů
musíš proti tomu bojovat věřit že přežiješ
musíš být rodičem abys pochopila proč jsi byla dítětem
musíš dokázat překročit stín svých ideálů
musíš čekat na to co tě kdysi chtělo porazit
a nechat se porazit

my
krysy ve stoce rozbíjíme svobodu a střepy láhve
řežeme druhým pouta
elitní jistota mezi ovcema drobná výtka pro prohru v
obyčejném člověče nezlob se!
a to všechno co nedává smysl pohodlně vyprat
a schovat v dlaních
prospět mezi těmi kteří se nikam nedostanou
dodá jen falešnou sebedůvěru
staré černé dny už měly dávno skončit
měl jsem vědět že mi budeš chybět

myslel jsem že odejde a že se mi uleví
ale nic z toho co se říká nepřišlo
čekal jsem zbytečně
jako slunce které zapadlo nečekaně brzy
stále se chci dotknout slunce a pohladit jeho srst
ale není
a nebude
žádná úleva nepřišla
není kam spěchat
život skončí až za pár krátkých sekund
ještě je čas
ještě je čas si všechno zopakovat je čas
žít


II.

tak že prej musím
na vyšetření a potom si mě tam asi nechají
vím to četl jsem o tom ve zprávách
nechají si mě tam aby se ve mně mohli šťourat a našli příčinu
těch potíží jako třeba proč v pásmu gazy neutichají nepokoje
a já u toho budu jen takovým paňácem
loutkou v rukách lidí
kteří rozhodují
bojím se že za mně budou rozhodovat
že nebudu řídit své kroky
asi mi vemou i nohy
a já už prostě neuteču
když vyjdu ze dveří okamžitě se mě ptají
odkud jsem
proč tak divně mluvím
proč vypadám jako kdybych se nikdy neviděl
nemůžu jim říct
že za to nemůžu
styděl bych se
ve dveřích jsou vzpomínky na obrácené dny
plné květin
jahod
psů
stromů
a příběhů
ty příběhy jsou ze všeho nejdůležitější
určovaly můj směr
byly kolejnicemi které jsem mohl za běhu měnit
a na stěně boudy visely ve svazku cibule
tak si to pamatuju tak bych to chtěl mít
navždy

v polích zasetý mák
opium mého mládí
okraje ostrých nocí trávených v tiché bázni z půlnoci
už to ale není pravda a ani být nemůže
objevená tajemství stávají se všednostmi běžných dnů
chtěl bych zase věřit že v jeskyni v údolí banánů žijou draci
a že až jednou vyrostu budu důležitý a stanu se někým
stejně tak velkým jako byl můj otec
přeji si to i teď
ale už jen ze setrvačnosti
nebo ze škodolibé radosti mít kus svého dětství stále po ruce
nevím
kde je teď schovaná chuť doby
mé doby


III.

tam na stráni nahoře v polích
u starých stromů poblíž těchanovic
stojí přede mnou všichni klauni mého života
a ukazují na ceduli s nápisem "pozor, život"
to jsem já
poznávám se v nich
mám za sebou už mnoho skutečností ale tahle mě děsí nejvíc

Lucie, kde jsi?
čekám na odpovědi
potřebuju znát podstatu mých otázek
a proč mě chtějí odvést pryč
když patřím tady
proč jsem si zvykl
jsem jezdec na tvém imaginárním penisu
jsem zahořklý a tichý společník bezvýznamných dnů
kdy čekáš na lepší zítřky
najdi mě
označ mě
uteč
a vzpomínej v dobrém






song