Třiadvacátého března

Zadřela jsem si třísku
a teď hnije hluboko
pod kůží
a je tam ztracená
tak, jako já.

Ve změti šlach a svalů a vláken
na přehlídce vnitřností
se topím v krvi
ale na hrudi stále cítím tu
pánskou voňavku
a na krku dech nasáklý
tou mou.

A v ústech hořkost.
Na jazyku bílý mentol
vydřený z tuhé mlhy
zadýchaných oken.

Na víčkách tíhu večera
těžšího, než je tma.

Za nehty vyrytý šepot
jazyků karamelových
už stokrát vyřčených
a tisíckrát slyšených
nechtěných.

A tak se pomalu stávají tradicí
a mizí v propadlišti
hluboko pod zemí
všech těch lží
schovaných.

A ze rtů mi visí lež.
Tak, jako tisíce jehel
mi trhá kůži
a tak ze mě tryskají
plameny marnosti
rudé šlahouny
vyprahlé a shnilé touhy.

Ale asi to přežiju,
přestože se mi svírá žaludek
ze všech těch louží
které jsem vypila
a slov nadbytečných

A tak mlčím a zavírám oči
Cítím jen hnus.

Po nekonečné době otevíráš oči
zatímco se rozpouštím jako kouř z cigaret
A sama sebou se dusím.
A tak se otáčím zády
a lituju všeho, co jsem ještě neudělala
už preventivně.

A všechno je tak krátké
že to nebere konce
A já tak nějak cítím
že už padám
hloubš,
než jsem kdy byla.