Než přijde úsvit...

 

Napiš mi něžně o tom co jsme prožili.

Vím bylo to jako sen.

Celá noc. Děkuji.

 

 

 

 

Prochází mnou delikátní letargie a pocit únavy z života a lásky. Drtí mne tvá lehkost. Stoupám i hledám slova, která jsem už dávno zapomněla. Smysl pro poezii. Znovu nalézt oči, které jsou tak hluboké. Vidět je jako poprvé. Znovu se zamilovat. Máj je jako lípa a nikdy neskončí. Je to stav duše. Mé srdce rozlomené tak jak je. Harmonie je nejkřehčí látka na světě. Miluji ten rytmus našich konverzací, nedbalou eleganci našich sexuálních kreací. Smyslnost tvých vzdechů ve stínu noci. Opuštěný vlak za starou nádražní halou. Nic než čerň oděná bílými křídly exotických ptáků. Napiš mi o lásce. Zítra nebo na věčnosti

Ztratili jsme pamět naší ústavy. Věrnost se drolí ve vánku a ty unikáš zákonům času a prostoru. Jsi tak vysoku jak jen můžeš být. Volná a svobodná, spoutaná jen malým douškem sladkého vína našich osamění. Jsi v dálce za okny jedoucích vlaků, v dešti na nebi padají dnes hvězdy jako chladná vítězství. Všechno co jsme si řekli a nestihli to vyslovit, svět se zavřel a ty ses otevřela přístavům. Píši pro tebe, neboť mi dáváš klid. Uvěříš v první probuzení posledního polibku lásky. V tom je síla a ty propadáš a nutíš se ke lži před křehkou vášní, z níž utkáno je moře noci. 

Sedíme naproti sobě. Věci ve věcech a měsíce ubíhají. Znovu mne vábíš tou vůní, jíž nemomu opustit. Spása dnes ve mne nehledá odpuštění, už se nemáme co přiučit, jako oživlé figurky bez šachovnice paměti. Vnímáš mne a říkám ti všechny ti krásné věci, co spolu souvisejí jen naším pohledem, který běží napřed a vidí zálem klínu, jako bezútěšnost pohybu ze stesku, jehož jsi rozlomila, aniž by ses dotkla nejvyšších pater své odpovědi. V co jsi uvěřila, než strádání přestalo být bolestné ?

Pod mostem jsou rzivé klouby doby. Světla se vznášejí v nepříčetnosti. Dvě těla spojená v jeden rytmus. Nepřestávám snít o tom, že prohřeji nejsvrchovanější zítřek tvého úsvitu. Než se vzneseme k oblakům, kapky se padaří v tisícech pečetích ohybů. Přes břehy o které ses naučila pít mou rozkoš. Ztracenou jistotu mých věrných zapomnění. Jinak než hříšně to ani neumíš a proto mi neodpovídáš jen stáčíš řasy, pro které miluji víc tebe než hradby, z nichž poznávám sebe, jak tě svádím, provádím tě uličkou ráje. 

 

Úsvit neustane, než budu v tobě a ty ve mně. Jsme jako andělé mezi otvory našich pozemských strastí. Všechny mé slova o ctnostech a vrávorání na neklidné půdě tvé horlivé promarněnosti mládí. Čím se stáváme když jsme si nejblíže ? Už se navrátila tunika, v níž jsi ukryla svůj tichý pláč ? Buďme svoji alespoň na věčnosti, promněnme svá těla v koráby lásky. Promněnme svá vítězná vítězství v radost a lásku z boje. Přijdme blíž na hostinu společné blaženosti. Naučme se znovu milovat, jako poprvé. 

 

 

Pátrám po zlomku skryté nostalgie. Její váha jako neurčitelnost sama stává se stále čitelnější. Vím, že je to naprosté intimní vnitřní osvětlení. Promněňuješ dvířkami moji odhodlanost v rovnou hru žadostiučinění. Jsme starší a víme o svých bolestech mnoho, jenže nepoučitelně propadáme smyslné rozkoši. Je v tom ta nejsilnější věc ve vesmíru, lásko odpusť mi, že tě stále opouštím. Jsem nesmiřitelně probodnutý tvor svých příčin. Učím se poprvé vítězit z posledního místa karavanu smíření. 

 

Běh neustává, dítě si hraje v kolébce a nic netuší o otázkách, které jej napadnou zítra nebo za sto sedm dní, ve kterých se najde a ztratí, už pojednou došlo k odpovědnosti za trestné jednání. Pryč všech překážek a míst, z nichž není úniku. Ve vozidle, které nás provází životem je stále jen plno života. Spatříme úsvit, společně. Naši jedinou odměnu před příchodem rozbolavělých srdcí. Osamnění se promění v hudbu básně. Znovu se naučíš vidět zář, ze které se utváří budoucnost plodnosti. 

 

Nemáš na výběr mezi prameny odpřísáhnutí svých lží a krev tvého poslání. Znovu se navracím do tvého lůna. Jsi neoddělitelna spjatá s vůní, kterou prožívám, když se milujeme. Pod tím vším nacházíme lehkost a snadnost ustrnutí před láskou. Bravura břemen po nichž stoupáme do výšin. Jsi květena všech nejkrásnějších polibků. Mnoho jsem vytrpěl, abych to mohl sdělit. Na konci nás čeká co, jen cesta a brána zasvěcení do otázek lidskosti ? Jsme milenci vášnivých spiknutí. Jaro je naše báseň. Promiň mi všechno co jsem nestihl prožít. Budu se ti zpovídat až mi dáš příležitost mlčet. Vím jen o prostorech, v nichž umím znovu naleznout tvé ztracené žití.

 

 

Prám se kolíbavě tříbí v snách mé bohyně. Jsi bohyně a máš mé jméno. Jsi na peřejích všech mých hodin výsostných. Nebráním se ničemu než smrti. Bohyně němého úsvitu překonávající smrt, mizí v ulicích šedivého města, jehož zář je nad klenkou našich poklesků. 

Ustupujeme ústupkům za životní báseň. Nesměním ani v semenech osudovosti má nejmilejší vteřino setmění. Vřídlo ze šídel, šicí stůl a na něm bojiště orgasmu, nepřicházíš, jsou to dlouhé domnění hodin. Relativní paměť sounáleží soukmenům nepředvídavých krás spojení. Víš o hodině, která přijde než se zamyslíš nad vzpomínkou, jejíž dlouhé kořinky jsi poslala na mou plachtu. Zmírám touhou být vyjádřen když jsem v Tobě. Spís se všemi tvými podstatami. Prosím tě o to, abys ve mně měla tvůj hrob. A nenaříkám nad ničím než nad láskou. Nejspoutanější ze všech spoutaných poklesků láska, nač se vracejí vichry, z nichž se probírám jen pod nánosem bahna a odporu ? 

Zvedám oči o kterých ne déle mohu snít. Vnímáš tu lehkost ze které vychází verš tvého těla radosti z početí vášně nad plodnou aurou noci ? Z otázek padá hvězdný prach a cítím, že všechno co si vyměníme je někde ukryto dalších tisíc let. Vracíš mne mým esencím, z nichž jsou ukovány sny, skulptury našich nejniternějších pokladnicí. Nevykoupitelné zlo zasáhne část slavné nepromněnitelnosti doznání. Být upřímný ke tvým tělním tekutinám v chrámu zasvěceného rozkoši a lásce. Vídím v tobě nevěstku ze zlata a perleti. Vzal bych si tě sebou na koráb plující dalekým vesmírem, měla by jsi vavřínové listy na ňadrech svítících do dalekého prostoru. Sahám na nejposvátnější z bradavek. Jak nedosažitelná úzkost před břehem zjevení společného počitku. 

Jsme zastaveni a vlak naší tísně je ta nejpřímější láska. Tísně z nevyhnutelní smrti, jež nás drtí před dílem života. Však nenutíš se k boji, když jsi tak nesnesitelně nádherná. Vaříš všechny mé sny být hluboko v tobě. Na konci pohádky o níž nic nevíme se zrodí zlomená nenávist. Vrať slovo do počátků jeho energie. Staň se nejposlednějším dechem tvého poznání. Jsi tak neukončitelně závislá na závistném a břitkém pokoji mojí zloby. Vůbec už netušíš o koho se stále starám, když tě nadnáším na vlnách před stavbou přítomnosti. Nadechnu se abych potlačil olbřímí pohnutku po všech sťatých vykoupeních. 

A dál už jen odloučení. Jen loučení a opuštění těla ránem. Není než stálost nacházení. Ztracené jarmarky všech pekel dnes vyjdou na zpáteční cestě. Vychazují mne ze stanice touhy. Loučím se s přiznáním, že po mne jde zákon. Vím čím jsem prostoupen. Jen tebou a všemi tvými dvojnicemi. Miluji čep všech nejzazších stínů tvé bytosti. A čem si to tam šeptáš? Buď sama sebou, nejcelistvěji tě o to prosím. Palčivá zúčastněnost jarní svůdnosti mladých bytostí na nebesích. 

Kůže kolem zápěstí je nahá a rána ještě čerstvá. Rozlomila jsi mé srdce, abych mohl zasunout toulec své jistoty. Mátohy volnosti pasti veškeré tempery energie. Kruhy se uzavírají. Milenčiny očí nejdou spát. Když volám do tvé ustálenosti, neozíváš se, ani nenávratnost tvých zatracení. Jsem stále plný elánu, kterým jsi zaplanula ve mne. Jsi o lásce a celá o lásce. Naučíš mne mluvit její řečí ? Stane se tak. Smiluj se v bezbřehostech srdce. 

 

Bože jsi parfémem ženy, 

 

 

 

které jsem se stal věžněm,

 

vězněm v jejím těle,

 

které vykupuješ vláhou nevěry.

Kam jsi zjemnila všechnu rukojeť něhy ? Cítíš, že se všechno nevyhnutelně blíží svému konci ? Kdo tě sem poslal, když ne já ? V pozdním odpoledni píši na klávesnici a hudba je kořenem tvých blížení. Jsme sblíženci sblížení po roce a půl odloučení. Znovu se naučím pramenům tvých pramenění. Když se postavíš čelem majáku, osvítí tě světlem jaké není z tohoto světa. Boj je předem prohraný když se ptáš. Vítězné paměti génia jednoho věku, poskvrněné vesmírnou tunikou nejsvrchovanější moci rozkoše tohoto světa. Budujeme už jen svůj zánik.

 

Blažené rozhorlení se vstřícně navrací do odtékajícího kanálku života za životem tvých očí. kéž by jsi psala tak krásně jak tluče vážka ve světlušce mého srdce. Poezie otevřená světu je tou nejkrásnější poezií. Poslání je smyslem veškeré bolesti a její váha vykoupení je ve světle pramenů díla. Nacházím ztracenou jistotu boží velikosti. Uvěřila jsi a splnil se ti sen. Jen ten, který dřímá ve mně, už nikdy nebude jiný. A jaký bude, než Váš, básníkům neusouvětitelný rozkol mezi poezií rozkoše a bolestí pečetného verše nad klenbou všech počitků veškeré váhy dějin. 

 

 

Dostoupil jsem křivé přísahy své iluzivní velikosti. Ztracím se než přiletí andělé deziluzí. Lidé se naleznou a pouť bude pokračovat. Někdo někde v dálce stvoří velkou hudbu do níž zapadnou všech útrpné chvíle této planety. Mír si přijde pro ty, kteří zůstanou věrni sami sobě. Jsi volným a svobodným princem z nejvznešejšího koutu vesmíru. Poslední trakt archy návracení polibkům. Náhé ženské tělo na planetě bez oázy a pouště. Smím snad než milovat tvoji neukojitelnost, která se mění v mou smělost průrvy průnikům ? 

 

 

Kdyby jsi jen mohla prostoupit do prostoru ve kterém budeme žít za milardu ok z utkané písně snů ukletých kdesi v budoucím prostoru našich spojení. Doufání pomůže jen těm, kdo dojdou toho pocitu, kterým se řídí zákonem lásky. A tak se zasnila maličkost. Vůbec se necítím svolný pokračovat v litanii lásky, ale tímto slovem mohu docílit jen jednoho, náměsíčních zaslíbení pod krovem nejstřeženějších tajemství noci tvého srdce. 

 

Střed pokračuje a růže se svíjejí ve svém rajónku sebeobětování. Trny prorůstají koberečkem tvých sametových slz. Vzpomínám na barvu rozteklých vzpomínek a dnů. Je vůbec možné doufat v takového ducha přítomné chvíle, aby se dočkal ještě nového pravidla Stvoření ? Na konci potřeme svá víčka marností a zvykneme si na peříčko života, které drtí tu nejpustější suť vzácnosti shledávaných poklesků vykoupení dílem Tvoření. 

 

Tímto tvořením ve které jsi uvěřila, když jsi se mne zeptala na studnici, z níž vzešel jeden z nejkrásnějších momentů na paletě této přítomné lodici přítomné životní pouti. Vše ostatní už zemřelo v nabudoucím. S tímto světovým stínem se setkáme až na odchozím bodě historie naší lásky. Břitem sejmeš lůno odpovědnosti za opakované přeměny lavin, v nichž kryješ stádo tvého porozumění. Slova se vyprazdňují, když nepromlouvají sama k sobě, pro všechny možnosti v prachu předků střežené. 

 

píseň se nekonečně blíží svému konci. A volá mi má nejmilejší, slunce bude vzhůru dalších milion let. Milenčino slunce ve které uvěřím, když pojmu dech společné hudby souladné básně našich splynutí. Kéž by jsi se zetkala do pavučinky z krajkoví a vyšla se mnou na palubu, po které znovu ustanovíme bezbřehost. Stíním se když verše, které vyplouvají s přídí do prostoru, nezanechají otisk v trnoví šílené bolesti. Nejprve se přiblíží sklánějící břidlice a pak vplyneme do jiného stavu, bez starostí, stáří a paměti. 

 

Jak překrásná tíže jihu mne vyzvedá,

jak dlouhé je budoucí lůno okamžení,

jak světlé jsou zítřky vin oněmnění,

čím to, že vše z kontinentu se zvedá?

 

Kontinentu proměň a sebevědomí,

proměň vítězství dobra a zla,

tam báseň jednoho vykvetla,

a bude přicházet než vše změní.

 

Zvěsti války jsou nedotknutelné,

písně jsou nezvěstnitelné,

a ty se stále cítíš vyvolená.

 

Vyvolená ve vyvolané touze,

ona je zázrakem naší přítomnosti,

míti tak jen plachetnic dosti,

 

a nikdy se nevzdat práva na poslední vítězství,

ono návěstí, jež pramení a ty zvedáš klopy zraků,

 

spálíš se o kryt nebe, které jsi vytvořila pro Tebe,

zvíříš vše chudé v nižínách, 

zavlažíš doteky v tišinách,

 

ať jsou má slova nežná,

ať jsou bytostná,

ať dítě promluví,

 

ještě na věčnosti,

slévá se moře s úsvitem,

 

než přijde úsvit,

než přichází láska,

 

rodí se báseň,

střežená úsvitem,

 

ohňem vykoupení,

spásou milenky,

 

ve které jsem našel Poezii.

 

Jak nevyslovitelné jsou jarní oceány velebené touhou nejvnitřnějších okvětních lístků zrození.

Jak nezodpověditelné jsou otázky po kterých prahnu celou vahou srdce a života ?

 

Vím jen jedno. A tím jsi Ty.