Příliš

Měsíc se koupal

v rozteklém pobřeží

Říční tok podplatili

nečekanými přívalovými dešti

s nezvyklou přísadou

Líbání   Obětí

Platím clo

závojnatkám

co mi přivezly

slzy

 

Vášnivá medůzo

bláznivých klučičin

zabav mě a

vylož mi mé sny

Ležím pod stolem

vysátá podzimem

odvádím daň

za sny

po nichž jsem

nikdy

nechtěla

splnění

 

Vášnivá medůzo

navštiv mě podruhé

lehni si na ubrus z lučního hedvábí

Přiznej se po dobrém

řekni

cos ukradla

ze snů těch indických

naivek

těch

princezen

 

Vsedě a v zásadě

Nepochopení

šílím a ty

střílíš

od boku

a snažíš se

nenápadně

zahladit stopy

po tom, co jsi

spálil

všechny

mosty

 

Jenže sis nevšiml, že jsem stála na jednom z nich

 

Byla mi zima

ale nebyla potřeba řešit to tak

unáhleně

Když jsi mi snědl večeři a nezajímalo tě

jestli

nemám hlad     Měla jsem

 

Omlouváš se po deváté, ale

listy dál padají

z nahatých stromů

slunce hřeje

v rádiu hrají pořád ty

příšerný písničky

a nic se nemění

Ne   není to lepší

 

Tady máš kapesník a zase si

můžeš hrát

na toho samaritána

Můžeš mi utřít slzy, ale doufám

že mi alespoň

sedřeš kůži

A pak si ji odneseš

na zlatém podnose

jako suvenýr

z dob, kdy ses

takzvaně

"neudržel"

 

„Můžeme být dál kamarádi?“

„Ne. Už to nejde.“

 

Jsem prý cynická

ve své podstatě a

tak mlčím

a  ty gentleman

mi se špatně skrytou

slastí

plivneš do tváře

„Díky za krásný čtyři roky“

Na svém chodníku slávy

si tančíš a

počítáš sloky

Opíjíš se

mými

slzami

 

A já

kroutím hlavou

obličej se mi zcvrkává jako

přeschlý jablko

do grimasy

tak familiární a

známý

ze dnů kdys mi řek´

s pocitem uvědomění, že jsem

Příliš

 

Odcházíš

a já se na truc

rozbíhám

na druhou stranu

Nechci tě vidět

chci vrátit tu

starou představu

 

Iluze a sny o tobě

o celým světě

 

Marně ji hledám

v dávných vzpomínkách

jenže všechno už jsi obarvil

a nezbylo

jediné čisté

prostěradlo

 

Jsi maják, co chce

sadisticky

utopit poslední plavce

na moři

Zhasínáš, a já

jsem ten opozdilec, co

zachraňuje svět

na voru

v kaluži

 

A je dávno po

době, který se říká

Pozdě

Když mluvím a mluvím

jsi nějaký ztuhlý

a pořád nechápeš

že už nikdy nemůžeš

být mým

přítelem

 

Protože jsi mě smetl ze stolu a

rozbil na

miniaturní

skoroneviditelné

kousky

Jsou mi všechny tak cizí

že už se nikdy nedokážu

vrátit

zpátky

a poskládat

Všechno jsi změnil

k nepoznání

I mě