Siréna

Vytesali ti tvář z mramoru.
Tak krásnou...
Ač prostou úsměvu.
A čumilové stojí a žasnou.

Jsi ztělesněný sen umělce,
ač neznal jeho původ?
Jsi lákadlo pro cizince...
A pro mne více, než můj život.

Zamiloval jsem se do té zvláštní tváře.
Je to smutek, stud, či klid?
Co odráží to měsíční záře?

Jaký to prchavý okamžik byl do kamene vryt?

Odkuď tě sochař znal?
A kam za tebou jít?
Co za jediný polibek bych dal...

Kam ale jít, když cíl cesty je mi skryt?

Co když nejsi?
Co když umělci vedla ruku můza?
Ach kde jsi?!
Při pomyšlení, že jsi mrtvá, jímá mne hrůza.

Je možno milovat sochu?
Sochu bez jména?
Ženu, kterou neznám ani trochu.
Mohla bys mít tisíc jmen... Však pro mne jsi Siréna.

Jsi Siréna,
protože mnohé předčíš krásou.
Jsi Siréna!
Protože jsi mojí zhoubou a né spásou.

Zabíjí mě tvoje krása,
že nevím kdo jsi,
zda jsi z kostí a masa...

Jak zvláštní je láska...

Jednomu hlavu poblázní
a co na tom, že z mramoru je kráska,
že slzu neroní jeji kamenná maska.