Vyhnání..

Dva smaragdy vedle sebe,
dvě Slunce co ozařují nebe.
Dvě studny co topit se v nich to je štěstí,
dvě zrcadla co se třpytí jako kapky v dešti.

Tisíce pramenů, které pozvolna padají,
tisíce peříček co ve větru sebou mávají.
Písek co skrze prsty se valí,
obilná pole tam někde v dáli..
Kde jsme se kdysi, naposled smáli..

Ten výkřik, zvuk co mě ze sna budí,
kazdá noc a večer duši nudí
a srdce strádá, oči slzy roní,
když zvony na rozloučenou hlasitě zvoní.

Obrátím hlavu na konci vesnice,
sleduji co nespatřím již nikdy více.
Poslední dveře se zabouchly rázně,
ach, jak mi tam bylo krásně..

Tak cesta ubíhá, pod chodidly kamínky vrzají,
a lidé kolem mě zas někam spěchají.
Přesýpací hodiny..symbol času a naděje,
či strachu, trápení..poutník se usměje.

Vyhnanec jde si dál, stromy se míhají,
myšlenky na domov v hlavě se skýtají.
Na domov, to slovo tak krutě a těžce zvučí,
snad někde v dáli na stromě pupen pučí..

Důvod se nedozví, nechápe stále,
proč nemůže přicházet ke dveřím dále.
S každým krokem je dál a dál,
zapomíná co kdysi znal.

Však vždy zpomínka ukápne a vodu zředí,
jediné co všichni vyhnaní vědí,
že ten každý krok víc než cokoli bolí,
nechme je jaký konec si zvolí..