Hranostaj

Oblázky z cest studí po kapsách
a spánek je mince svištící vzduchem
má dvě strany jako kolibřík křídla
a hodiny pravdy roztekly se v prachu

vpád hurikánu mezi naše lokty
dýcháš jako ty bytosti z hermelínu
co okouní u bran všehomíra
a pálí je oči jako podkovy ve výhni

my naslouchali tvorům v záři Morany
a toužili v bídě lásky rozsvítit rozum
však proudy černých perel a úsměvy
starců co kdysi shořeli jako duchové
varovaly, umíraly, a zase se rodily

my utíkali pryč a drželi se za ruce
po cestách prosili o milost vědmy
za alejí osik však už ani krok
v beznaději zbývá jen ta naděje
co číhá, prosí, lísá se a vrní

Teď žízeň požírá sama sebe
a my chcem jen pomilovat skráně
lasice hranostaje

Zatanči střemhlav v ústrety Bohyním!
a střevíčky pana kardinála
pověs na zlatou skobu
do síně divé lásky