Pravěká rodinná hádka

P1:
Zadrž, stůj!
Ten králík je můj!
Na rožeň ho dám
a sním si ho sám.
P2:
Ale já mám vetší hlad
a mám taky právo obědvat.
jednou ty se musíš postarat o mně,
jindy zas já jídlo dám tobě!
P1:
Tak to teda ne!
Tohle je řešení nemožné!
Já si ho ulovil, já si ho sním,
bude stráven jen v žaludku mým.
P2:
Když myslíš, tak si jej klidně dej,
svůj vlastní oheň si však rozdělej!
Tahle jeskyně i oheň, to je mé
a takhle to taky zůstane!
P1:
Sbohem tedy!
P2:
Sbohem!
A nečekej za rohem,
já nezměním názor svůj,
klidně si jak dlouho chceš tu stůj.
Když však budeš dlouho tady stát,
ten králík se začne rozkládat.
Pak už k jídlu nebude
a nic jiného ti nezbude,
než nového králíka si ulovit,
a za sýrová ho rychle sníst.
P1:
Nestarej se ženo má!
Ten králík se i za sýrová jíst dá.
Kdo postará se však o tebe?
Nějaké divé zvíře tě sežere!
P2:
Ne, to tebe něco sežere,
tvé masíčko z kostí ti to obere,
zbude po tobě jenom puch
a zřejmě i hejno much!
P1:
Tak to už vrchol všeho je,
ať tě mamut na kly nabere!
Já tohle nemám za potřebí,
i pod stromy se lépe leží,
než ve tvé milé společnosti!
Tak dost bylo nejasností,
tohle absolutní konec je,
už zítra se rozvedeme!