Když ráno je přítelem..

Jen, co rozlepují se mi okenice,

zlatavý mok vtéká do ložnice.

  Tam mnoho krásy napáchá,

  ztemnělé zdí obrazy opláchá.

A jako by ty gobelíny,

protkávané zpěvy ptačími a rýmy,

rozkymácely svou malebností aleje topolů,

jež lemují stezky drncavé, se spárami z koukolů.

  Ty cestičky, co vedou mé kroky ke studánce,

  tam, kde neznají špinavé stoky 

  a kde rána bývají nádherná, jako to,

  které teď křesá o hladinu mého niterna.

Ach..kdybys tak bylo ráno, stejně jako dnes,

tak i zítra s mými sny sezdáno..