Mé schizofrenní JÁ

V očích chlad- ten který pálí,
blízkost, co se ztrácí v dáli.
Smuteční slzy plné radostného smíchu,
světice čistá, ale přesto plná hříchu.
Nejmilovanější osobu z celého srdce nenávidím,
i když běžně chodím nahá, tak před Vámi se stydím.
Uzavřená do sebe i tak rozevřená světu,
poražený vítěz čekající na odvetu.
Severní i jižní pól na stejné polokouli,
bílá vločka sněhová, co se chladem k Slunci choulí.
Sladkou solí osladím i tu nejbělejší černou,
teď máš tady před sebou záletnici věrnou.
Připadám si najednou vzdálená i blízká,
sedím stále vedle vás, ale už teď se mi stýská.
Zamčená ve věži, i když od všech dveří vlastním klíč,
záda jemně políbí tak přítulný bič.
Přítel, co zrazuje, ale nepřítel, který nezradí,
souzvuk stejných tónů, které však neladí.
Neviditelná i nepřehlédnutelná a pravdomluný lhář,
budoucnost je pro mě dnešní jak loňský kalendář.
Oči mám dobré, ale přesto jsem slepá,
zvědavé dítě, co na nic se neptá.
Jsem jasnovidec, který vidí jen minulost,
jak růže bez trní, statečná zbabělost.
Facka mě pohladí, žíznivec se nenapije,
veřejné tajemnství a vrah, co nezabije.
Nebe ukryto v podzemí, milion rovných zatáček,
jsem tečka bez věty, které chybí začátek.
Hlavou létám v oblacích, patami pevně na zemi,
že je čtverec kulatý a kočka štěká, zdá se mi.
Že na západě svítá, ale ráno zas docela večerem není,
hlasitě proto zašeptám, že jsem tak trochu schizofrenní...