Přednaposledy
Přednaposledy
jak jsi mi hladil vlasy
Jsem se poprvé neusmála
A ty ses zeptal: ,,Umřela jsi?‘‘
Jo! Až dnes jsem zase jakž takž šťastná z mála.
A jako podzim, jež si stvořil vraní kravatu
A jako podzim, jež zastřihl si konečky
A jako podzim, jež si zašel pro cigaretu
Jsem já taky upravená, ale pořád trochu
Melancholická
A trošku mi va, že toho tolik vidím
Protože pak bych si mohla říkat: Co víš? Nevíš!
A trošku mi va, že tě pořád tolik nenávidím
Protože to značí, že tam někde ještě pořád
Vězíš
Naposled, jak jsi mě líbal na mé rty
Jsem se pomalu poodtáhla
A s otázkou, jestli nechceš umřít radši ty
Jsem zaklonila hlavu
A žensky se
Rozesmála
Komentáře (5)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
kdyby existovalo skutečné "neva" nemohl by paralelně s ním existovat člověk...a vlastně nic...;-)
-hezky napsané:-)
12.11.2015 16:53:27 | GiovaniDaVinci
Myslíš? Já myslím, že ,,neva'' existuje, když je přítomna tolerance :))
13.11.2015 09:15:08 | Krysařka
jj, zní to hezky:-)
-ale myslím, že opravdové "neva" neexistuje, vždycky za tím bude nějakej záměr (dle mého tedy samozřejmě)...a nemusíme si jej ani uvědomovat...;-)
14.11.2015 11:19:22 | GiovaniDaVinci
Jak nás ty city někdy dovedou pěkně zamotat. Líbí se mi to s tou nenávistí:
"A trošku mi va, že tě pořád tolik nenávidím
Protože to značí, že tam někde ještě pořád
Vězíš."
To je přesný. Co všechno se člověk o sobě dozví, když to co cítí, do mrtě rozebere. ST :O)
12.11.2015 07:50:19 | Tichá meluzína
Děkuji ti za ST, moc si toho cením, ono to není zas tak objevná myšlenka, že když někoho, koho jsme milovali, začneme nenávidět, tak to značí, že s tím nejsme smířeni. Ale přiznat si to- to už je mnohem těžší :)
13.11.2015 09:16:25 | Krysařka