Lyrika

...---- Básník...
I.
...

Jak slabý slammer, jež strachem zkamění a neví kudy dál,
či jako maják zajat impromúzou svítí, aniž světlo dal,
tak já, bohorodič slova, ve svých protimluvech utíkám,
po ohřbetí lva a zapomínám bytostnou na diváka odříkávat chvalořeč,

o šifry ticha beat se tříštím a lámu své srdce v zteč,
ztepilé, sveřepé, neviditelnou láskou o mikrofon spínám,
v nokturnální něhu souvislostí křeč, noci budoucnosti světla
jeviště vzlýnám, nad paláce membrán tisícerých střech,

kopule očí mých ve zdech nech tedy setkání výtečnosti,
výseči tichých sítovin, soukruží nebes slitých portál vzdech,
ať žijí plachty portálů nad časem velebnosti v prostoru,
kde potomci rostou a mohou dechem planým žít v žižnivých.

V poslední vteřinu verše jež nehyne, pádlují honem,
do stavby, jež plyne se vpít, za Láskou, chrám, za odkaz
vítězné paměti, vítězství srdcové sedmi přibít na kříž,
v ostříž býčích ořů, jež řvou otčí múz třinácti těles převtělení.

Noci ohňů májových den po dni, širé jak steskné purpury moře,
musilo by modři nýt, aby moře vlny a plachty tvé lásky,
a tvé básně jak andělsky mohlo vozatajů znít, o času requiem,
jež zatřaskáš o život a smrt, s veršem radosti se něžně bít.

------

Ó hudbo přírody o ticho se tloucí, jež sama hyneš
a sama vykvétáš ve stvolech již prostor smí svléci,
jsi přirozený, řez světla, než stlačí se myšlenka vykvetlá,
a vykvétající v tvar prázdna rozteči, jak geometr,
jež formuje tu tenat vzpruhu lunaty, aby v paláci zítřka,
mahagonové komnaty démantů katedrál vykřesal v sál,
letí hvězda jeho k nám, krev její nad skutečná...

...otvírá dvířka vidění zralá, jak grál svatý,
otýlá o srdce dneška, nad pásem hvězd v orionu žehrá,
sametová zář a dar růže mystická, trikolóra česká
v bolest rozkoše snoubená píseň lyrická,
kámen zmírající v odkazu soch míz čtyř,
gesta básníka, na oltáři oři dechu nozdry tanečníka
tající svící hořící fantazie na líci,

čelo němé slov skulptur do vesmíru plavebných,
vrhem kostek kostlivců zlatem rozhozených,
v aleatrickém strojku hranostajů záhadných,
do srdce uzmutého navždy v rozlomených křídlech
o duet nad hnízdem slavičím, víc sil luno štíří,
pryštící kšticí múz, víc líhně ve výhni vítězství,
nad stín lásky kvítící pastvou z nekonečna,
v zrníčkách všech hodin oblaka vůdcové boží,

utíkáš nechvěle, chiarescuro vzácných uroborů,
v pláč jinotajů břehů spasených, echo básně,
velkolepé milující knihu přírody otevřených úst,
něhy vně tečna nadhvězdná dívá se shora do dna,
v zátylčí hlubin nadsvětelná galeóna génia,
jejíž prapor, zjevné srdce putujících věrna,
o grafitu kříšťál pískovcové noci střež,
pro níž jsi stvořila soucitně, spřežení táhlá,
stéblo lásky a života, v naději budoucí...

...(zárodek díla)


Pod temnotným halasem bol oblačných moří plul,
pod ním živáček, přítel hlubin hudby a útrob noci,
vidouce jak procházíš, čistý drahokam z tradice,
vyzvednul a oděl do něj svou živoucnost,
dech svých vizí, jež planoucí ryzí,
zárodek světla uzřel jsem v tmách,
oháňky o níž zázrak, bohové rození a tvoření,
stanou procházeti v záživotí zdí,
jež proudného diluvia se sytí,
mezi dimenzemi nadvěčnosti.

Tento titán není z tohoto světa,
hladina hrála zrcadlení věků,
a dostát poslední záře,

mohlo jen několik prstů
vhozených na lem osudí,
ty a ona, ve spojení s tradicí,

verš šátrající k dálavám,
oči nastřeženy k pasážím vzhůru,
kde dostavují se bájné myslitvornosti,

kaledonie zjevených zrní,
o nichž plál snad sám Pán,
nebo tisíce struktur mezi ním
a okamžikem početí této chvíle.

Zárodečná odpovědi na dílo všech velkých míst,
duchové spatří o tvůj boj jejich boj
zatřesou na utrpení mezi světy
a vkostí tvé cíle do těch svých

andělští démoni pohanství a mrákot,
snažili se Tě svést na zcestí,
nyní na Tvé hrudi pulzuje jasnost
a most k ní je trůn Poznání.

....

II.


Jak slabý slammer, jež rozlomí strach, jenž jeho vrah,
oněmí a duši rozdrolí, svíjí cesty klestí, jichž hran
stiné návěstí se tlí než přízrak jeho gest rozplodí,

že zázrak cesty ke slovu je vúkol střídmí, v přítmí náhodu
povolá a zahřmí na celý vesmírný sál, celestiální monoryt řeči
promění v ostrokožce na steži pokožky

až potom se vzbudí jeho něho k pramenitým stavbám zelných úst,
réva protéká tichu v půst a srůstají vlohy neodpovědí,
tam kde žerdi nechal jsi jivné stromy v říší šít...



Jak slabý slammer, jež strachem zkamění a neví kudy dál,
či jako maják zajat impromúzou svítí, aniž světlo dal,
tak já, bohorodič slova, ve svých protimluvech utíkám,
po ohřbetí lva a zapomínám bytostnou na diváka vetkát v sál,

o šifry ticha beat se tříštím a lámu své srdce v zteč,
ztepilé, sveřepé, neviditelnou láskou o mikrofon spínám,
v nokturnální něhu souvislostí stírám křeč budoucích ctností
jevištěm vzlýnám, nad paláce membrán tisícerých střech jiskřivostí,

kopule očí mých ve zdech nech tedy setkání výtečnosti,
výseči tichých sítovin, soukruží nebes jak slitých portál vzdech,
ať žijí plachty portálů nad časem, slammer velebnosti jat v prostoru,
kde potomci rostou v paradoxu nahoru a mohou dechem planým žít v kosti žížnivých.

V poslední vteřinu verše jež nehyne, pádlují honem výš,
do stavby, jež plyne se vpít ve skrýš, za Láskou, za chrám z říší, za odkaz
vítězné paměti, za vítězství srdcové sedmi na kříž přibité,
v ostříž býčích ořů, jež řvou otčiněním múz třinácti těles převtělení odpité.

Noci ohňů májových den po dni, širé jak steskné purpury moře mne hni,
musilas by modři nýt, aby moře vlny a plachty tvé lásky mohlas zřít,
a tvé básně jak andělsky mohli u vozatajů řeky znít, o času requiem, vyprávěj
jež zatřaskáš o život a smrt, šátrej s veršem radosti se něžně bít.

do dálek, do válek, do souhluků neřesti v soupluku tvých ran,
po ranem od blan soužitých, v pelesti pekel pokrytých,
od stropů, jichž pat viděl bys nedohledna týl,
ani slovo poslední nemá břitvou vidět svůj cíl.
...

...

Blade Slammer.

Sugestivita slammerova koloritu vychází z minesangřina polibku, z aktu který je za stínem srdce, pro který slammer upadl v nemilost a nedokáže se vrátit tam,
kde ještě před tisícem slzami v dešti procházela víry, daleko za horizontem vlastního shledání.

Verbalita slamerova aktu, je prostorem řečového taktu, kde růže, černější než sen dobrodruha pod gilotinou, prochází zítřkem a stíná oko, vystřelené k branám Tanhauseru, až k počátečním štěpením celestiálních paprsků zasahujících čepel divákova zrání s představivostí a projektem v rouchu jejího trvání.

Audiabilita je lukem klerikálních sil, aposteriorní doušek esovitého rozhraní,
mezi cohleou a galeonou nadsvětelného manifestu trvání, v moci zlomku ucha vteřiny,
odlomená v příčná mesmerizování kmitů a setrvačností, od nich nemohou lidé bez kroků odejít s palčivou vážností.

Modalita je Dameklův meč sečkávající na rukojeť ve které hoří slammer a eroze jeho chlopní vracejících se k vrcholům neustálých svícení pozornosti, kde odraz patrnosti třpytí se v jasu podélném, rameni na chiarescuru uroborů, zlámaných symetrií aleatrického hranostaje v oku kamery držitele krásy.

A Vizualita je světelný systém vetknutý v tepot unikátní ontologické matrix za hranicí součastné biologické masy pro zastupitelství šepotající lávy konceptu, v leptu nakrajuje odstíněné plání struktur v tělesa plenární, jichž tinktury mění se v tikot skulptur, dítě řezbáře, génia vylitého do snáře, řeže mlčky scénický dialog ticha a uvozovky pro které čas, vypíše teprve svůj Requiem.

Blade slammer je čepel, po které temná slída stéká do hřivny nad níž jsi nechala své srdce, je to čepel perutí záživotí a střídá ji jen jizva po rozetnutí mezi snem a tvořením, mezi plání snu o tvoření a mořem, jež neuhasínající je stále prostorem v dáli, nad středozemním mořem, kde se námořník probouzí a věří, že Život, teprve v dáli, pro další hrst generací, začíná, rašit s novou pevninou, s novými orbity a satelity, s novými juxtapozice planet a hvězdokup, jež kupí se v soupluku slov, nikdy nevytištěných na strany z nichž jsme nikdy nestvořili svou tenkou a neviditelnou Budoucnost.

Podepsán bratr malého prince. Ventreamorta.

Slame Runner

I've seen thinks that you people woulnd' believe.


I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhäuser Gate. All those moments will be lost in time, like tears...in...rain. Time to die.

I have known adventures, seen places you people will never see, I've been Offworld and back...frontiers! I've stood on the back deck of a blinker bound for the Plutition Camps with sweat in my eyes watching the stars fight on the shoulder of Orion. I've felt wind in my hair, riding test boats off the black galaxies and seen an attack fleet burn like a match and disappear. I've seen it...felt it!

aligns himself with Wagner's Tannhäuser, a character who has fallen from grace with men and with God. Both, she claims, are characters whose fate is beyond their own control.