Soud

Soud

Skrz zavřená okna proniká křik krvežíznivého davu,
tesaři chystají pódium na popravu.
Řešíme veliký problém a jen jeden z nás je v právu,
tomu druhému za chvíli gilotina setne hlavu.

Já sám nevím, jak jsem se sem dostal.
Rodině jsem před dvěma dny omluvný list poslal,
že až vyřídím pár maličkostí, tak budu zase doma.
Vůbec netuším, proč z místa vraždy vedla ke mně stopa!

Slzy mám na krajíčku a tváře mé blednou,
i když síň je osvětlená, tak pro mě zůstává temnou.
Soudce na hlavě bílou paruku má,
jež jeho vlastní bílé vlasy zcela zakrývá.

Soudcová třesoucí se ruka drží kladivo v ruce
a za chvíli uhodí jím do podstavce prudce.
Pak sálem zazní rozsudek smrti,
jež někoho z nás potěší a někoho zdrtí.

Rozletělo se okno jimž vlétl do místnosti kámen,
naštěstí nikdo při tomto incidentu nebyl zraněn.
Nikdo však nemohl přesně určit kdo to byl,
a tak se vlastně rozsudek k mému vzteku jen oddálil.

Abych uvedl vás do obrazu,
popíšu vám ten děs a zkázu,
která se odehrála před třemi dny,
jen pár set metrů odtud na nádraží.

Ten den přijel do města sám císař pán,
ale někdo výbušninu do koše dal
císaře to na cáry roztrhalo
a celý národ to dost sebralo.

Okamžitě začala mela,
policie se na místo ze všech stran sjela
a druhý den si pro mě přijeli do práce,
neodpovídali mi na žádnou z mých otázek.

Možná to byl jen dobře promyšlený plán,
jak nevinný má být potrestán,
ale mě se tento podraz vůbec nelíbí,
doufám, že to bůh tam nahoře nějak zařídí.

Soudce se zatím nadechl k vynesení rozsudku,
srdce mi buší, mám ho až kdesi v žaludku.
Atmosféra kolem je víc a více hustá.
Hle, už se soudci otvírají ústa!

Obžalovaní jsou oba vinni!
Ukuli společně past a císaře zavraždili!
Za to jim oběma před lidem celé země,
hlavu od těla oddělte.

Dvěma lidem v místnosti se před očima zatmělo.
Soudní síni to radostně zašumělo.
Ze všech stran se do mě zabodly nenávistné zraky
a já jsem se z toho zhroutil strachy.

Probrali mě sprškou facek,
někdo po mě dokonce hodil klacek!
Vedli mě na náměstí, kde zatím tesaři dokončili dílo.
Buď zdráva němá gilotino!

Jako první šel jsem já,
má hlava byla mezi dvě čelisti upevněna,
pak jsem jen uslyšel krátký svist
a po tom už nebylo vůbec nic.

Vím jen, že spatřil jsem to ostří,
jak se do mé měkké tkáně boří
a jak drtí můj křehký krk.
Ani to nebolelo, byla to rychlá smrt.

Má duše vystoupila z těla
a do nebe vyletěla.
Umřel jsem mučednickou smrtí,
k mé dokonalé iluzi chybí jen koruna z trní!

Proč musel jsem to být právě já?
Proč bůh nepotrestal pravého viníka?
To už teď vlastně jedno je,
na ničem mi už nesejde.