Stín

Jednou okusil stín krátce

závan dechu hořícího

ve slasti se topícího

snu svého ... chutnal sladce

 

Jednou ucítil stín zběžně

horké kůže pocit

a sen ten v něm procit

dotknout se kůže něžně

 

Tak stín hledal míjel ji

míjel světlušku jasnou

dál žil s myšlenkou slastnou

že jednou ji uvidí

 

Být stínem litoval toho

že neviděl skrze světlo

co ze světlušky kvetlo

zkusil toho mnoho

 

Při každém kroku minul ji zase

a ona neviděla kde může být

jak se před ní může skrýt

když svítí tak jasně a krásně

 

Tak pokaždé když se otočila

on padal mimo její zrak

jak před sluncem prchá mrak

a ona zas více posmutněla

 

Jak její smutek se šíří

světélko hasne tiše

a ona se blíží spíše

konci se kterým se smíří

 

A stín kouká jak odchází ona

krásná jak den

v životě jí zbýva jen

světla co má černá obloha

 

On bolest svou překoná

krokem jde vpřed

a postaví se přímo ve střed

posledního střípku světla co vydává

 

Ona vidí ho před sebou

smutek ji překoná krutě

že když bude zas svítit žlutě

stína už nikdy nenajdou

 

Tak umřela světluška v náruči stína

a on se slzou ztratil se též

věřte mi ... není to lež

vždyť ve tmě nemůže být stína