Mramorový les

Jdu alejí lísek,
tam mramorové kříže
připomínají ty,
co odešli do vzdálené říše.
Jdu dál a dál
tím mramorovým lesem
a pochmurný duch
bez pozvání vetře se sem.

Že i já tu jednou budu ležet
a přikryjí mě hlínou.
Že červy se do mě pustí
svou smrtelnou hostinou.
Nebo snad promění mě v popel?
V pár zrnek prachu?
Pak abych se nevrátil,
můžou žít beze strachu.

Na konci té aleje,
v řadě skoro poslední,
tam leží jeden samovrah,
co čekal, až se rozední.
Nevím, jak jeho příběh skončil,
ani neznám jeho důvod.
Asi naletěl těm lichvářům,
snad nepopřel svůj původ.

Na konci té aleje,
v řadě skoro poslední,
tam leží jeden samovrah,
nalezen v hodinu polední.
Leží mezi lidmi,
co chtěli stále žít,
ale místo toho
musí v zemi hnít.

Na konci té aleje,
v řadě skoro poslední,
tam leží jeden samovrah,
co měl problém nevšední.
Asi už tu nechtěl být,
asi ho štval tenhle svět.
Nejspíš nebyl to jen osud,
kdo ho na scestí sved.

Tak pro něj svíčku zapálím,
pro toho nešťastného muže
a jeho hrob mu opráším,
hrob, kde kvetou umělé růže.
Už je to několik let,
čas o závod běží.
Josef Kavka, můj děd,
v tom hrobě leží.

...nechť je mu lehká zem.