Ztrácím se

Unáší mě
proudy mýho vědomí
vracím se zpátky
na místo mýho stvoření
jsem tam
vidím svou duši
trpět
umírat v bolestech
ztrácet se v bezvědomí
radši nic neříkám
ztrácím se v
tichu zapomnění
naše duše
jsou poskrvněny
slyším hlasy
uvnitř svý hlavy
říkám jim ozvěny
jen ty a já
v lásce navždy zaplaveni
uvězněni
v chodbách nebeských paláců
navždy zapomněni
necháni na pospas
otci stvořiteli
čekala bys lásku
ale i láska
nás nenávidí

nikdo nám nerozumí
jsme sami
ztraceni
v ulicích města
uvnitř rozpolceni
dohnáni na samotný okraj
tyčící se nad propastí
vlastního nevědomí
je tady tma
nikdo tu není...
jenom my dva...