neonový měsíc a je jaro

občejný život v obyčejném domě
mezi obyčejnými lidmi proplouvat časem
a vyplňovat dny mezipřistáním v alternativní realitě
krátit si čekání na nesplnitelno
čtením příběhů v autobuse
který vlastně celé dny míří odnikud nikam
život nemá smysl
to už ani tma neschová

hoří vám záda šumí v uších
po stopách karavany v příběhu pouště
někdo je zapomenut v dunách
a někdo dohání svůj stín u věčných kamenů
dny krvácejí za rudých nocí pod oponou limonádových hvězd
tisíce tváří prošlo kolem a tisíce nových projde
já nejsem ten první jenom tak vypadám


provinili byste se na skřivanech toužíte li tahat za nitě
tam kde mají dávno po sezóně
ty
a tvé já
v naprosté tmě
zrcadlíte jeden druhého
půjdeš úzkou stezkou vstříc hlavni
která na tebe ještě není namířena
mysli
a třeba v tom najdeš smysl ale pro pochopení
řádu není třeba vstávat brzy ráno a chodit spát s vesmírem
všechno si nosíš v sobě kamkoliv tě posílají
posílají tě pryč a s tebou podstatný kus tvého domova




a zase mě zavřeli a otevřeli mi oči
zase mi otevřeli oči když mě zavřeli
a otevřeli mě když mi zavřeli oči


teď už to jen vypadá
že venku prší
jedna noha za druhou
máme tisíce způsobů jak být
i když ve skutečnosti
existuje stále jen ten jeden

vzpomněl jsem si že měla ten samý zapalovač
kdesi u zamlžené neonové reklamy
bistro pro chudé
tak tomu říkají
nad námi ty tisíce nohou míří všemi směry
pod koly automobilů
ty se pomateně vzdalují za světly
co dávají šanci někde daleko
hodně daleko

a když jsme se vrátili
už tam dávno žádná světla nebyla
zhasla aby bylo vidět v noci nebe
tak to je
takhle nějak to chodí
v noci mě probouzí sny které se stále vracejí
volají mě k sobě
ten někdo na druhé straně chce
abych to tady už zabalil

ještě jsem nedokouřil svou první cigaretu
ne
ještě ne