Z HOMÉROVÝCH TEORIÍ O KRÁSE...

Utkej mi plášť stříbrem Macramé,
tu jemnou pavučinu milých slůvek,
jež halí má bedra, a na mou kůži
tisíce slabik se tiskne růží
v písmu, jak rysy neznámé...

Proč tolik shonu? Snad pocta rytířů..?
Bandáže blyští se drahým kovem.
Pro jednu ženu jen národ silných lvů
rvát se jde, hnán pouhým jejím slovem.

Roky čekat, to jenom ženy umí -
slábne zrak, je vinou uplynulých let.
Vrátí se druh, píší starobylé runy,
jak hrdý dobyvatel jim k nohám složí svět...

Objímám krásu, patiens těchto okamžiků...
Ó, jak záviděl jsem Římanům!
Odhodím závist! Je to jen síla zvyku,
a navždy zavřu před ní dům...!

A i když vplouvá jed, ach,králi dobrodružných snílků,
do srdce tiše,jako perutýn.
To nelze!!
Však bít se za ně - krásu a čest žen
vždy čistý a statečný je čin!