Moc pera

Mám v sobě moc,

je jí málo, ale roste

když pohladí ji noc,

poprvé zvolna, ale co posté?

To už šplhá trochu výš,

nesměle, jak nová známost,

když mi ji hned neshodíš,

tak nahlédne snad i radost.

Zatím jen ve tmě tiše se plouží,

zkouší se přenést na okraj papíru,

většinou sklouzne, přistane v louži,

zmáčená odletí - vlaštovka v zefyru.

Pokaždé znovu ji hledat běžím

s nadějí, že příště nabyde kuráže,

měl bych pospíšit, ať nezasněží,

spoléhám na štěstí, cestu mi ukáže.

Doufám, že jednou naplní čas,

kořeny odolá slunci, větru,

zaplní mezery cizí i v nás,

a půjde se mnou až k svatému Petru.