Zeď
Zeď
Anotace: Den, co den, měsíc co měsíc, sedával můj pražský prastrýc, tehdy ještě malý Tonda Šlojhar u jedné staré zdi...
Kdo z vás se pustí naší ulicí
Po strmé dlažbě dolů ze Žižkova,
kolem zdi projde, s nezájmem ji mine
a místo ní ho vábí kraj.
A víc ho láká vůně šeříková,
vždyť je to zídka jako zídky jiné,
zvlášť v pozdní večer, v první máj.
Však na té zdi tam večer sedá kluk.
bůhvíco kutí, tluče tu tak špačky,
Já na něj každý večer křičívala:
- Hej, rošťáku,´si jinde hraj! -
On neposlouchal, zíral na obláčky,
hluchý jak pařez, natvrdlý jak skála.
Byl pozdní večer, druhý máj.
Však druhý den tam hoch vylezl zas,
tak jako včera, jako předevčírem,
vedro či mráz, i když vichry vanou
a sousedé se marně ptaj´
proč on si vybral v celém světě širém
zrovna tu naši zídku oprýskanou?
Byl pozdní večer, třetí máj.
Tu starou zeď dnes rozkližuje déšť.
Chlapec vstal z bláta, skáče do pažitky
A já říkám - Nešť! Však on tvůj táta,
tě zmydlí, dyť ty vypadaj,
tvý gatě - já tě..! Necháš bejt ty kytky?! -
Hoch s růží v zubech ke své zídce chvátá.
Byl pozdní večer, čtvrtý máj.
Dnes hoch si psal, když v blátě smočil prst.
Doufám, že otec už mu jich pár nandal.
- Drahoušku, ty se umíš slušně chovat. -
pochválím synka, - Jen si hraj. -
A tamten ničil zídku jako vandal.
Neví, co stojí tu zeď přemalovat?!
Byl pozdní večer, pátý máj.
Dnes napadla ho věc tam u ní jen tak stát
a vozy kolem bezohledně sviští.
Zakřičím na něj: - Kluku, bejt tvá máma,
nepustím tě za plotu kraj!
Než tě tu srazí automobil příští,
syp domů nebo mazej za klukama! -
Byl pozdní večer, šestý máj.
A je tu zas, tak jak po celý rok.
Špičatým klackem v proláklinách jezdí
a něco šeptá. Snad zahradním skřítkům?
Co? Nejhlubší své duše taj?
- Já ti dám, počkej, dělat díry ve zdi! -
volám a hrozím zlobivému dítku.
Byl pozdní večer, sedmý máj.
A jednou uhlík našel pod tou zdí.
Tu pod rukou mu rázem kytky kvetly,
a rýsoval se křivý obrys stromů.
Neslyšel, jak mu nadávaj´.
Až na něj padl zlostný stín mé metly,
ztopil čerň v kapse a pelášil domů.
Byl pozdní večer, osmý máj.
Nazítří však si s sebou barvy vzal
a vymaloval pampelišky žlutě,
šeříky modře, chrpy s půlměsíci,
pak smrk a dubů celý háj.
- Čmárale, počkej, metlou zmaluju tě,
aby ti chrpy kvetly na zadnici! -
Tenkrát devátý byl máj.
Vyběhnu ven a metlou jdu ho bít,
jak hořce pláče, darebák ten drzý!
Tak dím - Syp domů, kvítko potměšilý!
Vždyť vaši už tě postrádaj. -
- To asi těžko! - polyká kluk slzy.
- Před rokem je tu u zdi zastřelili.
Jak dneska, devátej byl máj.-
Já stála tam, jak když mě bací blesk.
V zarudlých očích vidím svištět kulky.
Vedl mi ruku. - Podívejte, tady. -
Úlekem poklesla mi pěst,
když v modrých chrpách cítila jsem důlky.
Jen Toník Šlojhar vyváz´ z barikády.
Píše se rok čtyřicet šest.
Autor LVCIVS VINICIVS TORQVATVS, 03.03.2016
Přečteno 588x
Tipy 6
Poslední tipující: Špáďa, Alija Harisović, enigman, Dis-Con-Nect-Ted
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.