Do mračen na koňském hřbetě

Vlastnila jsem nejhezčího koně

a aspoň pro jednou 

to nebyl ničí hřích...

Byl to Alan a kopyta měl

namodralé literem a litrem

ničeho a všeho

co v normálním světě 

nejspíš neexistuje.. 

Lehla jsem si na záda

vedle svého koně

prosila 

a snila... 

ale můj Alan 

stejně někam 

zmizel...

A tak zase možná zítra 

přítel duševního světa 

mě na pár

okamžiků vezme 

někam, kde nikdo není sám...