Malé slunce vychází

Dnes večer nemůžu zase spát,
tak pár veršů na papír pokusím se dát.

Má krásná růže zachumlaná v peřině,
ve svém lehkém svůdném negližé.
V bříšku střeží pokladů všech poklad,
na který u pána pár let vzal jsem si odklad.

Víra vede moje další kroky,
zatím co jí rýsují se krásné boky.
Křivka jejího těla,
je jako labuť, jenž ve slunečním světle se krásně bělá.

A tak zase mám touhu žít,
aby naše malé slunce, do lepšího světa mohlo jít.
Být maskovaným banditou,
který protlouká se světem, už však s prachmizernou bonitou.

V koutku duše ozývá se … starý známý… Strach,
jenž v minulosti tolikrát už mého světa přešel práh.
Ze všech mých činů doteď plakal a radoval se sám,
teď už ale – za bezbranné dítě zodpovědnost mám.

Jsem z druhu, jenž je zkázou pro planetu Zem,
i já …… však chci předat informaci zvanou gen.
Z těch našich krásných kopců dívám se do tajemné dálky,
a dobře vím, že lidé vedou tam nesmyslné války.

Na pár metrech čtverečních vybuduju svět,
kde každý z mých blízkých je jedinečný květ.
Matka příroda dá nám znovu svobodu,
bez kapitalistických okovů.

A tady tento malý kousek země,
znovu podá ruku pro to naše lidské plémě.
Poté se naše malá slunce do světa rozletí,
aby zlomila všechna dlouhověká prokletí.

V souladu s přírodou budeme zase žít,
a už ne z plastovky dobrou vodu pít.
Přestaneme počítat hodiny a roky,
protože bavit se začneme našimi kroky.