Nekonečná

Noc,
hodiny odbíjejí devátou,
v ulicích valí se hustá tma složitá,
v kostele křtí se-dnes je bílá sobota,
studenti na lavičce zpovykaní vodkou osahávají spolužačku,
jen čas, čas ten neúprosně plyne,
jak její srdce zatoulané.

Stojím na hradbách, kouřím,
škrábe mě v krku a vyschla mi ústa,
ona je daleko, přitom tak blízká,
měsíc na obloze vypráví o jedné únorové noci,
modlím se-snad ze zvyku,
a věčný smutek básníků,
mě zaplavuje nostalgií.

Věž kostela mi náhle splývá s vazební věznicí,
ztichlá předměstí se dotěrně lísají k náměstí,
vzpomínám:
na vůni startek a levného vína,
doteky v parku na soutoku,
na to, co končí a už nezačíná,
na to, jak jsem napsal první sloku,
té básně, která nikdy neskončila...