Na okraji

Nad lesem dubnovým zněl hluboce ten tón,
ta zlá melodie, tak barokně tklivá,
křik krále přízraků, co pochopil svůj skon,
i bolest zpívala, ač neznala slova.

V ten večer podivný, kdy s ozvěnou vyl pláč,
to sama temnota nad synem svým štkala.
Dal krutý čas, ten neúprosný štváč,
před lunu černý stín, snad aby klopýtala.

A topol vysoký, jak kopí osudu,
zrak můj též upoutal, když mával větvemi,
na jabloň suchou, už navždy bez plodů,
jenž příliš zesláblá vstoupila do zimy.

Skrze strom ztrápený, či pouze skrz proud mlh?
Šla stvůra hladová, s tím jménem prostým: smrt.
Bez známek lítosti, a za ní hejna much,
v tom lese dubnovém, kde tančil žal-můj druh!