Přiznání

Jako malý kluk, zvíře v malé cele, choval jsem se často dosti nedospěle.
Jen snazší cestou chtěl jsem se dát, vždyť na ní se přeci není čeho bát.
Jako sobec a diletant choval jsem se dál, uvnitř své duše se ohromně bál.
Dala jsi mi šanci, chtěla se mnou být, má chorobná mysl nechtěla to zřít.
Mluvil jsem, řešil jsem však hlavně sebe, přitom mi celou dobu šlo o Tebe.
Vidět tak celou dobu to co zřím teď, měl bych mnohem lepší a bohatší svět.
Bál jsem se riskovat, myslel zase na sebe, při tom jsem chtěl to nejlepší pro Tebe.
Nebudu se omlouvat, již nebudu mluvit, hlavně se ničím nebudu chlubit.
Musím se zase zřít v té světa kráse, být zase muž co byl v minulém čase.
Chybí mi Tvoje celková krása, jsi krásný obraz. Ano od Picasa.
Celá jak jsi, jsi překrásný celek, koukal jsem se strachem na padělek?
Nedivím se, že utíkáš přede mnou samým, sám prosím duši svou každý den o smír.
Pomalu procitám, je toho hodně co změnit, hodně jsem pokazil musím tomu čelit.
To co jsem obešel mě dohání skvěle, chce to pak hodně sil stavět se tomu směle.
Snad s pomocí božskou zvládnu to sám, strach je někdy dobrý rádce, však špatný pán.