Hory aneb Něžná ptačí melodie

Hory aneb Něžná ptačí melodie


Jdu přes úbočí a dojdu na hřeben,
rozhlédnu se a uvidím hory pod modravým nebem,

a na tom nebi není ani mráček.
Kdesi v dáli zpívá ptáček,

svou kolébavou smutnou skladbu,
při které já, coby květina, zvadnu.

Ale ptáček už nezpívá a já nejsem květina,
procházím místem, kde teče horská bystřina.

Přeskočím potůček a jdu dál,
až uvidím hodně skal.

Vidím i stromy ohýbající se ve větříku,
mám pocit, jako bych měl v srdci dýku.

Všimnu si, že mě ten ptáček sledoval,
aby mi svou smutnou píseň prozpěvoval.

Když to uslyším, chce se mi brečet,
o tak krásné přírodě jsem v životě nečet’.

Ze štěstí si s něžným ptáčkem začnu zpívat,
vrátím se k němu zítra, dnes se začíná stmívat.

Když sestupuji z hor do údolí,
zjistím, že horský vzduch léčí, ani nohy mě nebolí.

Od té doby sem ptáčkovi semínka nosím
a o tu krásnou píseň ho vždy poprosím.