Mrtvý panovník

Dešť padá z nebes na chodník,
dlažba ho vpíjí váhavě,
ve vzduchu visí otazník,
po městě kráčí v obavě,
ten který toužil po slávě,
z prázdných očí zní němý křik,
pomatenými slovy.
A nikdo už ho nepozdraví.

Kam vlastně míří ten poutník,
proč působí tak hladově?
Faleš je jeho panovník,
vypadá trochu neživě,
svědomí skryté v olově,
bodá ho stovkou ostrých dýk,
o vinně jeho každý ví.
A nikdo už ho nepozdraví.

Strach žene jej jak vzteklý býk,
slabost, co poutá mrazivě,
otáčí listy od kronik,
kde podpis psaný krvavě,
připomněl krutě, mlhavě,
slepý, podivný okamžik,
jenž vmetl do úst zoufalství.
A nikdo už ho nepozdraví.

Osamnělost je společník,
bolest se nikdy neunaví,
to já jsem mrtvý panovník,
kterého nido nepozdraví...