S mečem v ruce čelit nebesům

nebe je popel po velkolepé bitvě na bílé hoře

plavil se na lodích které neměly dno
po vyschlých korytech řek
zpíval si knihy a romány
které četl při plastikových západech slunce
neztrácel směr papírový kompas určoval vždy správnou cestu
snil o lepším životě a věrné ženě kterou by miloval
ale spousta jeho já chtěla víc
musel se utkat s Poseidonem
a rozbít skály hněvu
narovnat věž v Pise
a ještě stihnout s domorodci snídani

nikdy neměl tolik chuti do života
jako když předstíral že žije
je to jenom jako
být mladý a přijímat dary starších
věci se zdají být přesně takové
jaké by být měly

asi je to jen dočasné

nevidí v tom rozdíl nevidí v tom konce
jen začátky

jako královna všech vyschlých oceánů
po kterých potopa

tohle je naprosto obyčejná báseň
o věcech které se dějí když se zrovna nesnažíme je vidět
o tom být šťastný když ti berou smysl života
je to text o přežívání nejméně úspěšných druhů
je to pátek mezi dvěma sobotami
můžu si říkat co chci ale pořád budu jen jedna malá obyčejná
neroztočená káča v pokoji plném zajímavějších hraček
nevím proč jsem tak dobrý ve všem
co dělám
nevím proč tolik když nikoliv
a až mě najdeš já už to nebudu