Duhové podkovy

Slepota vztyčila svůj totem,
dívka, která voní koňským potem,
usíná na jihu,
ztrácí se z dosahu,
hladových očí.

Hřebíky ze slov lhostejně trčí,
stíny se spojily ve světle loučí,
vypráví příběhy,
odvážně klamavé,
o jizvách bez krve.

Jednou snad kovář dnů za duhou ukove,
řetěz, co udrží podkovy zářivé,
na cestě z kamení,
kde záblesk vteřiny,
po ničem netouží.

Vrak vichrem zničený nalezne pobřeží,
a bosé šlápoty projdou se po pláži,
oceán bezbřehý,
ukáže vlídnost svou,
pouze když rytíři na vlnách neusnou.