Stmívá se...

.

Jak podivně klidný a tichý je ten čas,
kdy stmívá se, krokem lenivým den odchází
a podvečer nachové duchny mezi pahorky rozestýlá...

Jen vánek, ten šibal, co ukryl se do mlází,
poťouchle sukýnky splétá lesním vílám.

Jak podivně klidný a tichý je ten čas,
kdy slunce zvičinskému pecnu kůrku okusuje
a měsíc váhavě na nebes hladinu vyplouvá...

Jen u zdi hřbitovní prastará moudrá tůje
v té chvíli zázračné s básníky rozmlouvá.

Jak podivně klidný a tichý je ten čas,
kdy první hvězda nesměle oči otevírá
a obzor červánkům šedadý závoj navléká...

Jen věží kostelní mihnou se křídla netopýra
a sýčka houkání zaznívá zdaleka.


Jak podivně klidný a tichý je ten čas,
kdy krajem pohádek stín tajemný se plouží,
a ozvěny dávných balad děsí tě málem k smrti...

Jen duše zmámená zmítá se v tiché bouři.
Nastal čas touhy, smíření... A rozplynutí...

.