Tráva

nevím jestli se mi ty věci zdají nebo je to stále ještě tou dobou
tím dusným letním večerem
postel je místo
kterým se propadám až někam do hloubky své hlavy
nemyslel jsem si že to dopadne právě takhle
ale už zase ležím v pyžamu pod dekou a nad hlavou mám nebe z plyšových hvězd
každý můj den začíná i končí v zatuchlé místnosti bez barev
se stínem rámu oken na zdi
zpoza hořících nebes plném zraněných andělů
a kostěných náramků
na konci dne
na konci života
ale hlavně na konci dne
moje malá kobka
hrob mé budoucnosti a mých nadějí
tichý a slizký had vinoucí se kolem mých nohou a pomalu mě stahující do své propasti

měli jsme v rukách písek
protékal a ve vzduchu vířil dělal piruety
než dopadl a přestal mě zajímat
já
a mé listy
zbývající do poslední kapitoly jedné knihy
neutiším hlad polonahého hada
tvé zuby jsou pořád plné života
zatímco já ztrácím lesk a sílu
každým dnem kdy je mi líp a přestávám cítit tu bolest
se vzdaluju klidně a nenápadně do příšerné temné bytosti
kterou nechci být
jenže musím
nezůstaly možnosti nevyplnil jsem formulář pro odcházení
ne


nemyslel jsem si že můžu být tak ztracený zapomenutý
vypnutý na dálku tebou
a tvým prostě nejvíc úžasným tichem
mezi všemi
kteří visí
v rámu obrazu
namalovaného slibem
přátelství
vně představ
o soužití hluku s tichem
moje měděná tráva
o tom to není
už nejsem správný
i naše nenarozené děti
přeplavaly na druhou stranu
tam kde nikdo skutečně prázdný nečeká

a já teď jsem tady
v přítmí tichého pokoje bez židlí bez tebe bez
modrého světla
a bez podlahy

je mezi vámi ještě někdo kdo si pamatuje dětství?
klišé je to jen kvůli předsudkům
očekávání
každého to čeká
proč je tady s námi vždycky někdo
kdo nezůstane

vylítý na horký asfalt nořím se do hnusného teplého večera
opouštím vazby s životem kterému jsem nestačil
potřebuji jiné kalhoty v těch nových se necítím pohodlně
neopouštějte mě
na záhoně s cibulí už není ani smítko
jak by mohlo být?
když víme že zima nepoleví už kurva nikdy
rozbít se v sobě a už se nikdy nesložit jsem doopravdy ještě nezkusil
zůstaňte
neodcházejte nemáte sílu odejít
vraťte se stejnou cestou kterou jste přišli
vy běžíte
utíkáte
jak se mám postavit svému strachu když nevím čeho se skutečně bojím?

jsem zase tady
nahoře v baráku v těch oknech kterýma jsem se díval na zahradu
když ještě šlo o to o co dnes už jít vůbec nemusí
neřekli mi že se dá dojít až sem
až tak daleko od původního bodu zájmu
už ani nevím kdo jsem
já anebo ten druhý
snad tisíc dalších kteří čekají marně na bod zvratu
pro ztrátu zájmu o všechno kolem
má nešťastná mrtvá lásko
ty jsi to jediné co jsem vždycky chtěl
ale už nemám čas

zabalili mě do vaku a uložili do mrazáku
ležel jsem dlouho sám a s cedulkou na noze připadám si teď jistější
vím že nic nevím a doufám že mě pošlou k místu
kde jsem se narodil
pokud vůbec někdo ví
že jsem zemřel
že už jsem pryč
na hony vzdálený životu který jsem žil
plný myšlenek na nepovedený chléb v hrnci
na pantofle otce a věčně nezhasnuté světlo na chodbě
na ty deštivé okamžiky pod hustým stromem
někde tam vysoko nade mnou

už jsem prošel

v igelitových snech se nedá dýchat
volně se potácím krajinou bez obzoru
měděnou trávou
je tma a já jdu směrem k propasti
vím že tam je
ale nevím kdy u ní budu

teď už je všechno jedno
teď už nám vůbec nic nehrozí