Za strmým pohořím

Za strmým pohořím, kde mlhu soucit tkal,
pod hvězdou žíznivou, co v propast vehnala mě.
Meč vášně z olova, zas do mých žeber ťal,
a slova uvízla v své bezúčelné hymně.

Ač hlasem váhavým, ten lačný nápěv zněl,
to jasné zklamání, za doprovodu strun,
jak mlýnek z legendy, jenž proudy času mlel,
vytvořen bolestí, však přesto krásy pln.

Do duše vstoupila, ta síla jménem vzdor,
pak prudce objala, mou slabou bytost pevně.
Po kopcích skalnatých, dál hučel známý chór,
o hvězdě žíznivé, co v propast vehnala mě.