Zrcadlo

 

Vidím svůj odraz

v zrcadle, vypadá smutně

a zchřadle,

když to mé zrcadlo vidí,

vezme mě na výlet do světa lidí,

prvně se setkám s rytířem,

který má velkou žízeň,

právě se vracel úžinou,

kde nechal pohřbít svou družinu,

tak tedy žádal prostý lid ,

aby mu dali pít,

muž, který mu však otevřel,

zakřičel, aby odešel!

Že tu nezvaný host, co na hradě

má vody dost!

Rytíř mu řekl věc jedinou,

že by chtěl být se svou družinou.

Muž se ho zeptal rytíři,

kde jsou tví slavní šermíři?

Jsou mrtvý, odvětil mu smutně,

pohřbili je hradní sutě,

muž na něj chvíli hleděl,

pak chvíli jen tiše seděl.

Po chvíli i vítr ztich,

byl slyšet jen mužův smích,

pak povídá, klidně pros!

Musíš mít tedy vody dost

A co je mi do tvé družiny?

Vždyť to byli jen vteřiny,

co tedy mi do toho má být!

Jsou mrtví!

Tak šťasten můžeš být

a vodu na svém hradě pít!

A tak se muž zbavil rytíře,

který u mostního vikýře,

obrátil se k své víře

a prosil, aby ho někdo spasil,

v zoufalství svůj meč tasil,

pak ze zbylých svých vlastních sil

si ostří napřed vyčistil

a jedné krásné tmavé noci

namířil si ostří k srdci,

tak pod mostním vikýřem

loučím se s padlým rytířem.

 

Poté to mé zrcadlo jiné místo napadlo,

rázem jsme zas byli v domě, co vypadal

velmi skromně,

kde matka byla se synem,

který snil jen o jediném,

jeho přání bylo prosté,

spatřit tu jen svého otce,

tak ptával se Martínek:

„mami příjde tatínek?“

Matka povídá mu synku,

posaď se tu na chvilinku.

Broučku nebude lehké zranit

Tvé srdíčko křehké,

tatínek se nevrátí,

raději tvář svou odvráti ,

než aby se na nás díval

a  nezájem o nás skrýval.

Martínek to malé ptáče

tiše teď tu v koutku pláče,

maminka ho objímá,

jeho bolest přejímá.

Budu za tebou vždy stát,

s Tebou plakat i se smát,

teď pojď miláčku můj spát

ať se ti sen může zdát,

o tom, cos vždy toužil mít,

nikdo Ti sen nesmí vzít.

Jsem tu, abych se bránila

a Tebe broučku chránila

tělem svým i duší svou,

jsi radostí jedinou

v tomto velkém krutém světě,

kde zloba jak poupě ķvete.