"Nejsme lidé převlečení za psy, jsme vlci převlečení za lidi"

už nechci

nemám kam jít

potichu se krade mými okny až ke mně do postele to hrůzné ticho z nejistoty a těžké hluboké mraky nedávají příliš naděje na slunečné ráno
ve snu nespím strachy a třesu se zimou
probouzím se pak vyčerpaný a celý den chodím do schodů
tam i zpátky
abych zabil čas a abych utekl myšlenkám
přesně těm, kterým neuteču
každý další den je kratší a každá další noc je nesnesitelnější
každý další člověk má mnohem kratší ruce než ten před ním
jsou louky kde nic jiného než tráva neroste
ale pak jsou krajiny kde když se zastavíš
vrosteš do země
staneš se stromem nebo něčím podobným
prostě na tebe okolí zapomene
staneš se možná tím strachem který tě sledoval

dívám se po okolí a nevidím nic co by stálo za to
ale zároveň vidím všechno co za to stálo kdysi

stojím na ostrůvku ostrůvku uprostřed oceánu neumím plavat
padám k zemi rychlostí zvuku a mám zavřené oči
zvykl jsem si na volný pád
s vědomím země tam pode mnou

vím
jak skončím
až dopadnu


plazí se po koberci černý had bez stínu
skla v oknech jsou po setmění zrcadla
za krátký čas nezůstane v teple domova ani vzpomínka
řeka se nedá zastavit vždycky si najde cestu
prolomí hráze a rozprostře se všude
kde nebyla
budu stát na dně oceánu který mě polyká a budu se usmívat
když budu vědět že ty na tom nejsi tak jako já
jsme vlna za vlnou stejných a pořád nevyřešených starostí
už nemůžu
neslyším uzamykám se sám v sobě
zamrznu a nebudu se muset ohlížet na zítřek




ještě není pozdě pane R

jdu po schodech nahoru
až na střechu
na střeše jsou holubi
pár poplašeně odletí
ale dva zůstávají a čekají
jestli něco dostanou
hledám po kapsách rohlík nebo alespoň housku
ale nemám
vykročím směrem k holubům a ti s rozběhem odstartují pryč
už vůbec nepláču jen za sebou vleču všechna moře strachu a oceány nejistoty
jdu až k okraji střechy a sedám si
nohy se mi pohupují nad pro mě bezednou propastí
která mě dělí od teď a později
nemám klobouk
ani kšiltovku
nenosím čepici
slunce pálí a mě hoří hlava
zespoda na mě volá člověk
chce, ať neskáču
shlukuje se více lidí a o něčem živě diskutují
dívají se na mě a ten jeden pořád volá, ať neskáču
přijíždí policejní hlídka
vzápětí hasiči
zachranná služba
ale já neskáču
dorazilo i pár holubů
nevím, jestli jsou to ti
které jsem vyplašil
je mi krásně
volám na lidi dolů
že je mi krásně
že už se nevrátím protože je tady fakt hezky
a krásně
zdolal jsem svou horu osudu
propast mezi nyní a později se už nezdá být tak obrovskou
dívám se dolů a jako bych tam už byl
mezi mé záliby patří luštění sudoku a hra v šachy
rád se procházím
když nikam nemusím
holubi jsou už všude
asi zjistili, že pro ně nejsem nebezpečný
protože jen sedím a nehýbu se
asi
všechna nenávist
smutek
úzkost
i ticho
všechno je pryč
cítím svobodu a vím
kde je mé místo
ale oni přijdou a zase mi to všechno vrátí
a zase budu hledat a nenacházet

postavil jsem se a rozhlédl se po střechách okolních domů
všechny holuby jsem vyplašil
ale
teď už jsem věděl
že se vrátí
oni se vrátí a ti dole se vrátí taky
přistávám zpátky na zem a poddávám se

tolik věcí které jsou mezi mnou a okolním světem
věci které nikdy nikomu nevysvětlím
neuchopitelné okamžiky, záblesky
jako závan teplého letního vzduchu
kdy všechno stojí a nic se nehýbá

já jsem neskočil

ale mnoho po mně ano
a budou další
já to vím
teď už je pozdě na to ptát se na věci
které dávno zemřely

možná že odpovědi znám ale nepřipouštím si je





tam za zdí je nebe
a na něm
kondenzační čáry letadel
jako moře plné chapadel
stmívá se
prach se usazuje
a kruhy na hladině rybníka
polykají vodníka